V sobotu kolem poledne jsme se vypravily na letiště do Balti, s vidinou noci na letišti na Floridě a následným přesunem brzo ráno do portu v Miami. Hladový jsme přistály s menšim zpožděním ve FLL, proběhly jsme terminálem a zjistily jsme že maj všude zavřeno a v automatech mají tak maximálně předražený chipsy a divný limonády. Nevadí.
Zálehám na lavičku, Ivet hlídá. Spim 20min střídavě. Telefony i peneženku strčený za kalhotama. Před 6 ráno se rozhodujeme vzít ubera a uplatnit kody a dostat slevu. vezeme se do Mia(mi) za 19 doláčů necelejch 40minut perfektním autem. Pecka.
Vystujem u AA areny a hledáme Stárbaks kterej by nás spasil. Má otevírat v 7. Hurá nacházíme. Uvnitř jede klima na -10C, nekecam, výlohu měli zamlženou. Pijeme jarní specialitu Cherry blossom a po krátkém odpočinku mastíme dál přes most do portu. Pěšky. Šetříme peníze a děláme pohyb pro naše zdraví. Sláva Americe, přejdeme most a konec chodníku, to by blbej nevymyslel fakt. Lezeme přes park, trávu i ostrůvky ale už vidíme naší loď. Carnival Splendor.
Jak bezďáci se usadíme na lavičku a čekáme na aspoň přibližnou dobu nalodění protože sme tam pořád nechutně brzo. Sledujeme okolní frmol. Troufale strkáme zavazadla na odbavení. Černoch se nestydí natáhnout ruku a říct si o TIP. Jako za co nevim ale dáváme mu dva dollary. Na typech pozdeji proděláme mnohem ale mnohem víc, ale to ještě netušíme, takže o tom až později.
Po pár formálnostech se konečně mezi prvníma lidma naloďujeme (zhruba tady začíná naše kariéra předbíhaček front a totálních princezen kterejm vše projde). Dovídáme se, že pokoj neni ready a že máme jít prozkoumat loď. OK, unavený jak koťata lezeme po lodi nahoru dolu. Bereme pár selfíček s panoramatem Miami z nejvyššího decku. Nádhera.
Sereme na instrukce a jdem občíhnout náš pokoj. Kupodivu je ready. Sprintuju do sprchy, která po víc jak 30hodinách na cestách, spaní na lavičce a tak dost bodla. Nemáme sílu se převlíkat, ulíhame v ručníkách do postele jak princezny. Loď s mírným zpožděním vyplouvá. Port je kousíček od Miami beach a tak z okna (který sme vůbec neměly mít) pozorujeme mraveniště na pláži. Nesnášim Miami beach, je to jak Chorvatsko v létě bájdvej.
Budíme se, šlechtíme se a jdem okouknout deck 9, který se později stane mým favoritem, protože jídlo je tu skoru pořád. Parádní výhled. Všude voda, moře, oceán. Jíme, no, žereme. Každá dva vrchovatý talíře vč.zákusků. Džus sladkej jak pikao. Cukr cukr cukr ...ale co jsme na dovolený že jo.
obžérství level 01
Po slavnostní večeři uléháme opět do postele a spíme jak zabitý. Ráno jdem na snídani. Wafle, americký palačinky, džemíček, vajíčka, slanina, zelenina, ovoce, odporný kafe, dobrej džus - konečně. Když nám konečně trochu slehne, jdeme běhat. Prej. Uběhnu dvě kolečka kolem komína a jdu si radši fotit selfíčka na lavičku. Ivet statečně běží dalších 10minut. Horší je, že to na pravý straně fouká tak že se odrážíte z leva doprava což by byla docela legrace kdybyste se neflákli pokaždý o zábradlí a ten čerstvej vzduch z komína taky nic moc pro ranní strečink. Ale co, zvednu se a běžim další 4km podle endomonda. Později nám dochází že takový hrdinky nejsme že nám endomondo těžko spočte běh na pohybujícím objektu. Nevadí že jo. I to se počítá.
před a po :-D
Pláž pěkná, 3 dolláče za lehátko a neustálou pozornost číšníků. Bazené, čisté wc, dobrý koktejly - tomu říkám deal. Válíme se celej den, fotíme selfíčka, pijeme drink, vyzkoušíme bazén i oceán. Cestou zpět k portu se zastavíme v pár suvenýr krámech. Všude maj hovno. Kupujeme mexické sladkosti a na tajňáka je pašujeme do lodě, steně jako ráno od snídaně cereálie. Ignorujeme zákaz nošení a vynášení jídla a tak. Princezny.
Den třetí. Belize. Kotvíme na oceánu a do přístavu nás sváží water taxi. Šplouchám mi v uších ještě teď. Vystupujem a hledáme, kde je náš guide, kterýho jsem si zabookovali po netu za třetinovou cenu než debilní exkurze od cruise. Nacházíme malý tržiště kde sídlí naše "cestovka". Dostáváme heslo na wifi a nikdo o nás neví tak hodinu, hodinu a půl možná. Všude zbraně, policajti, vojácí. Chudoba.
Po decentním zpoždění (hodina a půl) se konečně vydáváme moderním vozem na máyské ruiny. Čekala sem že to bude někde za bukem u Belize city ale ono ne. Guide nám cestou ukazuje všechno možný i nemožný. KDyž jsme projížděli movitou částí města, připadala sem si jak na vsi u nás v horní dolní, žádnej luxus holt. Hotelovej resort míjíme jeden. Pláž nikde. Pff.
Driver zastavuje a kupuje pro všechny vodu. Haleluja ! Konečně dojedeme na místo určení. Pauza na čůrání a můžeme objevovat. Jen vylezu štípne mě komár. Výborně, mam ziku. Žádný děti v následujících 2 letech. (vtip). Ruiny byly krásný, dokonce jsem si i přes totálně spálený nárty jednu pyramidu vyšlápla. Splnil se mi sen. Cestou na parkoviště kupujeme plátky čerstvý papayi. Nesnášim jí, ale chtěla sem vědět jak chutná tady. Výborný ! Dál kupujeme plantainový chipsy. Naprostej luxus. Nasedáme a řidič to bere do restaurace (rozuměj dům co má jen okenice a ne okna, dva větráky, žádný a/c a jedna lednice coca cola). Oběd je rýže s fazolema (fazole nežeru) a kuře na kari a ještě nějaký koření a salát něco jako coleslav. Spráskám to do sebe během 5 minut všechno. Výborný ! Cestu zpět zvolil řidič jinudy. Ukázal nám slum, "downtown", hřbitov a tak. Měla jsem chuť dát lidem na ulici všechny svoje peníze. Za 15min nám odjíždí loď a nám dochází že tak trochu meškáme. Necháváme se vysadit přímo u vstupu do portu kde je fronta jako kráva. Ale co, předbíháme a děláme že nemluvíme anglicky. Nasedáme na předposlední taxi na lod. Uff.
Druhej den, 4:45 cca ... hlášení z reproduktoru nad hlavou. Nerozumim ani prd. Kapitán je talián a mluví italskou angličtinou. To nechceš. slyšim emergency signál. Hm. .. Překulim se na bok a spim dál. IVeta vyskočí a slyšim jak mastí babu na chodbě co se děje. Odpověď nepřichází. Vyskakuju z postele, oblíkám podprsenku. Vidim Ivet jak se vrací a dělá to samý. Usuzuju že pokud se mám evakuovat, tak v pyžamu fakt ne. Beru spoďáry, legíny a baleríny, jedinou obuv který moje nohy snesou. Beru pas (pokyny k evakuaci - pas povinný). Vylezem ven, všude černej kouř. Pecka. Zavřeny fire doors. Neni uniku. Slyšíme hlášení. Trochu nám hoří nějaká skříň s elektrikou na chodbě. No nevadí. Máme zůstat na chodbě. Během 20minut je po srandě. Natáčíme video. Jdem spát. Ignorujeme to, že máme jít do kšá že chtěj zkontrolovat kabinu zda můžem dejchat.
Za portem narážíme na parkoviště kde už na nás čeká náš průvodce. Mladá holka v našem věku, originál made in Honduras. Dozvídáme se že máme auto jen pro nás a jí vlastně taky. Ptá se co chceme vidět, až budem něco vidět třeba jen hezkej výhled že zastaví a můžem fotit nebo co chcem. Ostrov je plnej kopců, klikatejch silniček. Projíždíme vesničkou, chudou ale hezkou. Zastavujeme u parku se zvířátky. Mazlíme se s lenochodem, necháváme po sobě skákat mini opičky, který mi na hlavě udělaly super účes a moje sukně od šatů pro ně byla super prolejzačka. Odhodlávám se zdolat svůj fear factor a držim na ruce ptáka - papoucha, pak druhýho. Yay ! Comfort zone, víme ? Zážitek volume 100%. Vyrážíme dál. Čeká nás projížďka lodí. Cestou potkáváme ceduli CZECH VILLAGE. Jakože cože ? ? ? (je tam celá česká osada, můžete koupit barák, apartmán nebo jen rentnout na pár dní a tak). Loď je taková barevná kocábka s motůrkem. Přistupují dva další lidi. Sedíme vepředu a sme zas jak princezny. Překonávám fear factor po druhý páč nesnášim ptáky a malý lodě, vlastně lodě obecně. Projíždíme zátokou kde je voda tak průzračně křišťálová že nevěřim že sem neumřela a že nejsem v ráji. Domky na kůlech, korály, palmy, sluníčko, mangovej háj. Krása střídá nádheru. Uvědomuju si, jaký mam v životě štěstí.
Ohromený, nasedáme zpět do auta a valíme dál. Zastavujem pořídit pár fotek. Okamžite na nás nabíhají místní děti aby nám zkusily prodat naramky, chcílý mořský koníky nebo mušle. Projíždíme vesnicí kde mají různý tradiční oděvy a masky. Dovídáme se o co go. Celou vesnici lemuje krásná pláž. Přijíždíme do resortu, kam se jdeme vyvalit. Bazen není bazén. Je to propojeny s oceanem a je to vše přirodní. Dobrý nápad. NEvim jak to vysvětlit líp. Čekuj fotky pokud sem nějaký dám. Resort je skoro prázdnej. Mažme se krémem tak, že sme bílý jak stěna ale sme furt spálený jak kokoti z prvního dne v Mexiku. Na nártech mam puchejře a lajna kolem vlasů kam sem nedala krém abych neměla mastný vlasy vypadá dost rudě. Nevadí že jo. Užíváme si vody, klidu a kolísající wifi. Máme hlad, berem za vděk první jídlo který potkáme. Pork v koření, plantainy jak hranolky, salát. Dostáváme mini mističku s něčim co vypadá jako melounovej drink a limetku navrch. Asi nějakej panáček, aperitiv. IVet mi řekne že je to omáčka a dost pikantní. No ještě že sem to do sebe nekopla.
Totálně omámená krásami Hondurasu, ač nerada nasedám zpět na Splendor. Sem se musím vrátit !
Poslední zastávka Costa Maya v Mexiku. Točíme se kolem přístavu jak hovno pod splavem a furt ne a ne parkovat. Prej moc fouká. Jak zaparkovaly ty dvě stodoly před náma nevim, ale tak snad talián ví co si může dovolit a co ne. Po 3 pokusech to vzdává a dá nám vědět že dneska nic nebude. Docela nasraná se začínající sea sick uléhám na lehátko k bazénu a cpu do sebe krabičku lucky charms. Lahůdka. Posloucháme hlášení že máme zdravotní emergency a že asap valíme na Cozumel toho chudáka vysadit. Valíme to 40km/hod, loď se houpe jak veverka na stromě a jediná poloha kde zvládám existovat je v leže. V půlce cesty kolem 2 odpoledne kdy už přemejšlim že skočim přes palubu a stanu se pozdním obědem pro žraloky hlásí kapitán že ten chudák umřel a že už vlastně nepospícháme. Tak konečně zpomalíme a my se jdeme najíst.
Čeká nás další a poslední den na lodi. Obcházíme co se dá. Respektive - vířivka, jídlo, vířivka, nap, jídlo, večeře a tak.
O tom, že jsme každej den před večeří šly na drobný předkrm v podobě plného talíře a zákusku vynechám.
Že jsme věčně škodolibě mačkaly všechny tlačítka ve výtahu těsně před tim, než jsme vystoupily taky mluvit nebudu.
Že jsme se celou dobu mastily hláškama z videa "prostřeno" od Štíbrovic pomlčim.
Že jsme ochcaly co sme mohly taky mluvit nebudu.
Ráno jsme se měly vylodit jako skupina číslo 3. Nicméně nás to nebavilo tak jsme šly zkusit jestli nás pustí. Prošlo to ! yes. Klepačka, průjem, imigrační. Pán byl v klidu, jen moc netušil co jako v US dělam a jakou kolonku využít. spustila sem básničku jak se tu starám o milé dětičky bla bla bla a furt tápal. Prostě kolonka aupair tam neni. Ptá se jestli jsem housebuilder, řikam no. Nurse ? no. Navrhuju nanny. Nic ... Pán vybírá kolnku other a už mi matlá další razítko do pasu. což mi připomíná že si musim udělat nový I-94 asi ...
V rámci uspor a cvičení jdeme pěšky. Zase. Nenávidim ten most a neexistující hodníky k němu. Jdeme do Starbaksu na stejný místo jako před cruise. Ve frontě se stihnu zamilovat do policajta. Ve frontě mě vystřídá ivet která se dá do hovoru s policajtem a netušim co si řikaj. Policajt odchází ze starbaksu a mává mi. Mávnu na zpět. Heh, vrací se ke mě. Prej odkud sem. To jako vypadam tak exoticky ? ! Sdělují místo mého početí, jeho mimika prozrazuje že moc netuší. Představí se a ptá se co děláme v Miami a jak dlouho tam budem. Řikam ráno balim švestky a čau ! Prej škoda. Nicméně, potěší můj sluch tím, že prej sem krásná a zopakuje to třikrát. No nevim, upocená, v legínách, vlasy vlnitý jak kokršpaněl, ale tak dobrý asi nevypadam jako uplnej kretén. Ivet vyleze a ptá se co chtěl, že prej jí řikal že mi má říct hi a že sem boží. Nadskakuju radostí že se někomu líbim protože mám právě období "semtlustáahnusná".
Jedem se ubytovat. MExickej kutloch a první zkušenost s airbnb. No, sprcha tu je, koupelna celkem čistá. Bereme pasy, peníze (nevěříme lidem v bytě) a valíme na pláž. Spálíme se jak kokoti a na oběd si dáme velký pivo. Couráme po miami beach nalitý a máme výtlem ze všeho a za vše. Dostaneme nabídku na černobílej sendvič a vyslechnu si xy komplimentů na mojí prdel. Tak asi tak tlustá a hnusná nejsem teda.
Pokoupíme pití na cestu na letiště a valíme do kutlochu. Nespim. Vedro, zima, hluk. Cestou na letiště se bojíme o holej život protože řidič uberu jede jak magor. Odbavíme se, kufry nám projdou jako carry on včetně nabouchanejch batohů a štrádujem to ke gatu. Aaa..dostávám průjem, no konečně. Během minuty zhubnu 10kilo. Klasika na dovolený. Celej tejden nic a pak bum. Že jo.
Na přestup v Jacksonville máme 3minuty. Pani na přepážce se ani nesnaží, zvedne levý oko a praví to nestíháte. Dobře no. Před dosednutím v Jacksonville se dovídáme že pokračujeme stejným letadlem ale stejně musíme vystoupit a znova se nalodit. Stíháme.
Sedíme v 25 řadě, tedy v poslední. Tančíme. Letušák netuší jestli jsme zfetovaný, vožralý nebo jen máme radost ze života. C je správně.
Vystupujeme v DC, vylezem z letištní haly a nadechneme čerstvej vzduch. Všude to kvete. Jaro, Nádhera ! Zase byl den kdy miluju DC i VA.
Možná spáchám rady ke cruise, protože my ze všeho byly vyplesklý jak veverky.
