Tak mě dneska napadlo ... a zase tu myšlenku vypustim sem
Bejt AP vlastně neni vůbec lehký. Já na to uplně zapomněla protože jsem měla svoji rutinu, svůj komfort, svoje pohodlí. Po pár měsících někdy i tejdnech se prostě zaběhnete a jedete si to svoje a málo co a málo kdy vás vykolejí. Přesně proto jsem se před pár měsíci rozhodla změnit rodinu pro svůj druhý rok. I když je to krok riskantní a napohodlnej, pořád je to vlastně takový malý dobrodružství.
Já si vůbec neuvědomovala co to bude vlastně znamenat. Ono si možná myslíte (špatně), že bejt au pair a změnit rodinu je jako jít do nový práce. Jenže, vy z tý práce odejdete. Domů. K rodině/manželovi/příteli nebo tam aspoň bude čekat kočka/pes minimálně tichej byt/dům whatever.
My AP si tak maximálně zabouchneme dveře do pokoje. Mnohdy sdílíme koupelnu s dětma nebo s celou rodinou protože holt každej neni tak bohatej aby měl 5 koupelen (pardon, máme 5 ložnic a 5 koupelen). Ležíme v cizí posteli, posloucháme kroky nad náma nebo zvuky z vedlejšího playroomu. Ráno nás budí řev dětí. Soukromí se vám zkrouhne o xy %. Tak nějak z pocitu nebo na přání vaší host rodiny hlásíte každej svůj krok nebo se ptáte na auto. Ne vždycky, ale prostě ...
Neřikám, vybrala jsem si. A můžu s čistým svědomím říct nelituju. Nelituju ani toho že jsem vyjela ven takhle "stará". Mam totiž dost zkušeností, nebojím se mluvit o něco si říct, prokouknu falešný lidi a taky můžu legálně pít alkohol. Haha.
NIKDO NEŘIKAL ŽE TO BUDE JEDNODUCHÝ.
Všichni vlastně vidíte jenom moje usměvavý fotky na IG/FB, exotický země, velký města, místa z filmů a řikáte si, ty jo ta se má. Jenže já jsem tu placená ještě hůř než uklizečka z Mexika. Bereme 195,75dol na týden. Pro mě aktuálně, dostat se do města busem/autem vyjde minimálně na 20dolarů + nějakej ten oběd 10-15, lístek někam ? 20-100 i víc ...záleží jakou srandu chcete. Veškerá zábava a všechno je těžce vydřený, kor když tu legálně nemůžete mít žádnou brigádu. Šetříte jak hovado a i kafe ze Starbucks za 5 dollar je pro vás luxus.
Nestěžuju si. Opakuju zas a znova. Jen vám chci nastínit jak to vidim.
středa 31. srpna 2016
sobota 27. srpna 2016
Co je novýho
Doma to uteklo jako voda, přiletěla jsem v sobotu, kterou jsem vesměs prospala a celou noc čuměla do zdi. Jet lag jako prase, jak ja ho miluju, kor kdyz nemuzete delat nic abyste nevzbudili pul vesnice.
Od pondělí mě čekala samá sranda ala ambasada, zubař, řidičák, pošta atd ... Vše dopadlo na jedničku. Jen taková malá vsuvka pro holky co jsou v usa, je jim 26+ a chtěj prodloužit a jet domu. Jo, můžete. Agentura vám bude tvrdit že ne, že to neni možný. Ne, nejste tu ve zlaté kleci, můžete jet kam chcete klidně i na Mars, jen si prostě musíte projít procesem víz znova. Tzn. vyplnit nový DS-160, vytisknout nejaktuálnější I-94, mít sebou novej podepsanej DS-2019 (pozor, pokud měníte rodinu nelektejte se že je tam pořád ta stará, novej s aktuální vám přijde po přestěhování). A ano, DS musí bejt podepsanej, takže třeba u Cultural Care holt jak debilové obdržíte nepodepsanej a musíte ho znova poslat jim aby ho podepsali. Pak si zaplatíte 4 litry a můžete sjednat schůzku. Pokud jste hodný holky a úřední nevstal prdelí napřed zeptá se vás jen na děti a vezme otisky prstů. Ale to jsem trochu odbočila.. kdyby něco napiště koment a povim víc.
Celej tejden sem jezdila po všech čertech, v pondělí se viděla tak nějak se všema z práce, s pár kamarádkama (počtem 1 nebo 2). Taky jsem šla na houby 2x a jela se svym autem. Dost sranda řídit po roce manuál. Třikrát mi to chcíplo než sem byla schopná jet. Žrala sem a žrala. mňam.
Loučení nebylo tak hrozný, řvala sem v podstatě celej tejden, pač se mi stejskalo po Virginii. Nejhorší je to loučení dycky s kocourem, protože ten vám holt nezavolá na skype nebo nenapíše na whatsapp. Bylo to druhý loučení a když mě CA bude štvát, tak se prostě seberu a pojedu domu.
Hodně zvláštní pro mě bylo, jak se v ČR nic moc nezměnilo. Všichni tam žijou stejně (neřikam že je to nutně špatně) a všechno pořád běží ve starejch kolejích ( ne že by se kuli mě mělo něco měnit). Dost věcí mě konsternovalo, ať už dveře na veřejném WC - toho soukromí tam! a nebo lednice bez ledu a vody, taky sem se k ní musela ohnout abych něco vyndala ze spodní přihrádky... no sem zdebilnělá. Auta mi přišly divný, lidi jsou jiný. A co si budeme povídat, služby - prodvačky, úředníci jednim slovem paráda. Ironicky. Pani na poště byla tak protivná že kdybych mohla pošlu ji 3x do prdele.
Cesta zpátky do států proběhla poměrně dobře, stihly mě nasrat hned ve Frankfurtu kde mě ti debilové poslali pro palubní lístek protože v Praze ho prostě vytisknout nemůžou na connection flight. Takže mě poslali stát 2 hodinovou frontu na klasickej check in ale já nic odbavit nepotřebovala, jen ten kus papíru aby mě pustili do letadla. No nevadí, ptala sem se 3x hlásala že to nikdy nestihnu. Po 40minutách ve frontě přišel týpek a volal lidi s letem do baltimore, že je odbaví přednostně, no byla sem jediná, nevadí. Tak hlavně že sem musela čekat že jo. Pak sem se zase proběhla přes 2 terminály, prošla 2x security což mě moc baví. Ironicky. Cestou jsem potkala už v Praze 2 starší paní. Jedna američanka a druhá češka co se sem provdala před 12lety ale paní bylo něco přes 45 hádám. Tak jsme spolu klábosily a po česku nadávaly. V praze našly u naší gate opuštěný zavazadlo. No, kdyby tam byla bomba tak je po nás, jak byli policajti laxní ale co že jo, nebudeme si kazit večer.
Letadlo bylo dost starý. Díky bohu sem měla zase sedalo u emergency exit. Bylo to dost divný uspořádání. Vedle nás nebylo WC ale místo pro přípravu jídla a taková ta místnůstka pro letušky. Nebyly tam tablety/monitory ale v uličce byly starý televize a když řikam televize tak myslim televize a ne obrazovky. Vedle mě seděl kluk co byl španěl, uměl anglicky a německy. Docela jsem koukala protože byl o dost mladší jak já. Když jsme konečně po hodině zpoždění odletěli z Německa, při startu na mě spadnul kus letadla. Taková krytka na najaký cajky co je v panelu nad váma. Tak sem to pěkně vrátila letušce. Sedačku před náma opravovali stolek.. Lepenka spraví vše, že jo. Přišel na to letištní technik. Docela sem se bála jestli vůbec doletíme. Zaujalo mě, že nás letuška vůbec neinformovala že sedíme na emergency exit a že musíme tohle a tamto v případě potřeby. Ale co, když nejde o život ...
Jídlo bylo jako dycky hrozný. Těstoviny (zase), smutná zelenina a pálivá omáčka. Dezert byl dobrej, kokosová pěna s limetkou. Pak zas chleba, máslo, kousíček hermelínu a takovej precliková bulka. Nic moc. Dala sem si víno a bylo pěkně hnusný ale aspoň mi nebyla kosa, hoch vedle klepal kosu celej let :-D
Po 4 hodinách jsem standardně byla zoufalá a chtěla žádat padák s tim, že zbytek doplavu. Naštěstí se brzo podávalo další jídlo, který si radši ani nepamatuju ale myslim že tam byl preclik. Jako bych toho německa neměla dost. Na letu z PRahy sme vlastně dostali sendvič kterej byl docela jedlej.
Konečně sme dosedli v Balťáku a já běžela co nejrychlejc na imigrační, stejně sem tam stála hodinu ve frontě. Naposledy jsem si zamávala s těma američankama a čekala dál. Ani sem nebyla nervozní. To já poznam, žádnej průjem ani zalehlý uši. Týpek mi říká, ááá dneska 9 J-1 vízum, děláš tu výzkum. Řikam mu, ne au pair. Hodil oko a zvednul obočí. Řikam já vim, no. :-D Vzal mi otisky, popřál pěknej den a já šla. Hůř se mi dejchalo přes customs s kufrem plnym žrádla který nikdo v papírech nepřiznal haha. Prošla jsem. Nastavila jsem pocker face a úsměv num.1 a dobrý. Konečně jsem zahlídla Pusíka jak zoufale čeká na lavičce. Tak sme si pobulely a jely domu. Ani nevim jak ale usnula sem a probudila se až na Kirby road, což je kousek od baráku.
Doma sem se potkala s novou nanny, Tess. Nemam jí ráda. Američanka. Blondýnase šílenym vkusem. totálně přestavěla "můj" pokoj. Všechno bylo barevný, střapatý bleh...
Začala balící seance, dvě hodiny zoufalství a rozhodování co pošlu domu a co ne. Skončila sem se 150librama odbavených na letišti + carry on a backpack. No nevadí. Ale mam snad vše co potřebuju. Ani mi nepřijde že bych měla tolik věcí, jen ta kosmetika se prostě pronese. Myslim že až budu odjíždět, vejdu se do dvou kufrů ale kdo ví že jo.
Šly jsme spát asi o půlnoci a já nespala, možná dvě hodiny no. Na kráse mi to nepřidalo, tak jsem vzdala i make up, když mě čekalo dalších minimálně 8 hodin s vyhlídkou toho, že nikdy nemůžu zvládnout přestup v Dallasu za 20min z terminálu A na C. Ale co že jo.
Moje boží agentura nemá v popisu práce platit nám kufry, počítají že se stěhujeme s holou prdelí a tak jsem si vesele zaplatila 210 dollarů a vyrazila na cestu. S pusíkem jsme si daly snídani, která stála za starou bellu a bulely sme a bulely. Já víc. Si teda myslim. Podle očí si museli myslet že sem drogovej dealer, protože byly rudý jak čínská vlajka.
Let do Dallasu ok. Myslim že sem chvíli spala. Dallas byl z nebe divnej. Jeden barák jako druhej, stejná barva střechy, pravidelný ulice, jak z filmu. Ale špatnýho. Letiště bylo dobře udělaný. Letušky zahlásili ať nás kdo má spoj ostatní lidi pustěj a co myslíte, půlka se stejně hrabala ven i když nepospíchali. Naštěstí jsem měla v DC boží nápad dát si zadara odbavit carry on, který sem jim vesměs nacpala že ho nechci a díky pusíkovi sem neměla kabelku ale batoh, takže pro běh ideální, ještě sem si měla vzít sportovní podprsenku a shodit 5 kilo aby se mi běželo líp.
Stihla sem to zrovna když byl boarding v plnym proudu. Vedle mě seděli nějaký dva teenageři z Kanady, bylo sweet. Celou dobu se drželi za ruce. Koupila sem si sendwič za 15doladů, páč oba lety byly o hladu že jo. Aspoň pití se nám dostalo. Ale já starej cestovatel už mám stejně svoje triky. Možná je sepíšu. Jednou a nebo taky hned. Páč sem si dala 7 hodinovej nap a teď v noci budu čumět že nespim. Už cestou mě konsternovalo, že pod náma nebyl žádná zeleň, jen hory, skály a hnus nic, pláň. Řikala sem si kam jedu, kam se to hrnu a nadávala si že sem debil a měla sem sedět na prdeli ve VA a žít si svoje naučený.
Na letišti moje kufry vyjely skoro hned, takže paráda. Pauline, která mě vyzvedávala jsem taky našla skoro hned. Pěkně se to proneslo, ale díky bohu se to do auta vešlo :-D
Pauline mě dva dny zaučovala, vim snad všechno důležitý, trochu se furt ztrácim v některejch věcech ale to se snad zaběhne. Vše nebude hned perfektní no. V pondělí na ostro.
Rodina v pohodě, pokoj v pohodě. Ráda bych tu měla nějaký křesílko nebo něco a taky bych vyhodila jednu hnusnou skříň. V koupelně jen sprcháč, kterj já bytostně nesnáším a taky strašně malý zrcadlo. Vloni sem měla celou zeď zrcadlo takže teď je pro mě věc o průměru 20cm dost nepoužitelná ale co no. Můžu na to zkusit dát řeč. to neni taková investice a já si to snad i přivrtam když bude potřeba.
Auto dobrý, děti dobrý, rodina dobrá. Jen sem byla dost konsternovaná z toho okolí. DC je mnohem víc, jak to říct ... Přístupnější, všude vede deset cest, neni nutný dycky jet po dálnici, když se vám nechce. Tady prostě na dálnici musim chtě něchtě. Místo 5variant jednoho obchodu tu mam jeden. A jsem ráda že je tu aspoň ten jeden no. Všude kopce, mlha a dost zima teda. DC je půl roku tak 80-90F a 90% vlhkost, takže pařák a tady ? 70F s bídou, mrholí, mlha, odpo sluníčko a teplejc ale dole v SFO je na zimní bundu.
Od pondělí mě čekala samá sranda ala ambasada, zubař, řidičák, pošta atd ... Vše dopadlo na jedničku. Jen taková malá vsuvka pro holky co jsou v usa, je jim 26+ a chtěj prodloužit a jet domu. Jo, můžete. Agentura vám bude tvrdit že ne, že to neni možný. Ne, nejste tu ve zlaté kleci, můžete jet kam chcete klidně i na Mars, jen si prostě musíte projít procesem víz znova. Tzn. vyplnit nový DS-160, vytisknout nejaktuálnější I-94, mít sebou novej podepsanej DS-2019 (pozor, pokud měníte rodinu nelektejte se že je tam pořád ta stará, novej s aktuální vám přijde po přestěhování). A ano, DS musí bejt podepsanej, takže třeba u Cultural Care holt jak debilové obdržíte nepodepsanej a musíte ho znova poslat jim aby ho podepsali. Pak si zaplatíte 4 litry a můžete sjednat schůzku. Pokud jste hodný holky a úřední nevstal prdelí napřed zeptá se vás jen na děti a vezme otisky prstů. Ale to jsem trochu odbočila.. kdyby něco napiště koment a povim víc.
Celej tejden sem jezdila po všech čertech, v pondělí se viděla tak nějak se všema z práce, s pár kamarádkama (počtem 1 nebo 2). Taky jsem šla na houby 2x a jela se svym autem. Dost sranda řídit po roce manuál. Třikrát mi to chcíplo než sem byla schopná jet. Žrala sem a žrala. mňam.
Loučení nebylo tak hrozný, řvala sem v podstatě celej tejden, pač se mi stejskalo po Virginii. Nejhorší je to loučení dycky s kocourem, protože ten vám holt nezavolá na skype nebo nenapíše na whatsapp. Bylo to druhý loučení a když mě CA bude štvát, tak se prostě seberu a pojedu domu.
Hodně zvláštní pro mě bylo, jak se v ČR nic moc nezměnilo. Všichni tam žijou stejně (neřikam že je to nutně špatně) a všechno pořád běží ve starejch kolejích ( ne že by se kuli mě mělo něco měnit). Dost věcí mě konsternovalo, ať už dveře na veřejném WC - toho soukromí tam! a nebo lednice bez ledu a vody, taky sem se k ní musela ohnout abych něco vyndala ze spodní přihrádky... no sem zdebilnělá. Auta mi přišly divný, lidi jsou jiný. A co si budeme povídat, služby - prodvačky, úředníci jednim slovem paráda. Ironicky. Pani na poště byla tak protivná že kdybych mohla pošlu ji 3x do prdele.
Cesta zpátky do států proběhla poměrně dobře, stihly mě nasrat hned ve Frankfurtu kde mě ti debilové poslali pro palubní lístek protože v Praze ho prostě vytisknout nemůžou na connection flight. Takže mě poslali stát 2 hodinovou frontu na klasickej check in ale já nic odbavit nepotřebovala, jen ten kus papíru aby mě pustili do letadla. No nevadí, ptala sem se 3x hlásala že to nikdy nestihnu. Po 40minutách ve frontě přišel týpek a volal lidi s letem do baltimore, že je odbaví přednostně, no byla sem jediná, nevadí. Tak hlavně že sem musela čekat že jo. Pak sem se zase proběhla přes 2 terminály, prošla 2x security což mě moc baví. Ironicky. Cestou jsem potkala už v Praze 2 starší paní. Jedna američanka a druhá češka co se sem provdala před 12lety ale paní bylo něco přes 45 hádám. Tak jsme spolu klábosily a po česku nadávaly. V praze našly u naší gate opuštěný zavazadlo. No, kdyby tam byla bomba tak je po nás, jak byli policajti laxní ale co že jo, nebudeme si kazit večer.
Letadlo bylo dost starý. Díky bohu sem měla zase sedalo u emergency exit. Bylo to dost divný uspořádání. Vedle nás nebylo WC ale místo pro přípravu jídla a taková ta místnůstka pro letušky. Nebyly tam tablety/monitory ale v uličce byly starý televize a když řikam televize tak myslim televize a ne obrazovky. Vedle mě seděl kluk co byl španěl, uměl anglicky a německy. Docela jsem koukala protože byl o dost mladší jak já. Když jsme konečně po hodině zpoždění odletěli z Německa, při startu na mě spadnul kus letadla. Taková krytka na najaký cajky co je v panelu nad váma. Tak sem to pěkně vrátila letušce. Sedačku před náma opravovali stolek.. Lepenka spraví vše, že jo. Přišel na to letištní technik. Docela sem se bála jestli vůbec doletíme. Zaujalo mě, že nás letuška vůbec neinformovala že sedíme na emergency exit a že musíme tohle a tamto v případě potřeby. Ale co, když nejde o život ...
Jídlo bylo jako dycky hrozný. Těstoviny (zase), smutná zelenina a pálivá omáčka. Dezert byl dobrej, kokosová pěna s limetkou. Pak zas chleba, máslo, kousíček hermelínu a takovej precliková bulka. Nic moc. Dala sem si víno a bylo pěkně hnusný ale aspoň mi nebyla kosa, hoch vedle klepal kosu celej let :-D
Po 4 hodinách jsem standardně byla zoufalá a chtěla žádat padák s tim, že zbytek doplavu. Naštěstí se brzo podávalo další jídlo, který si radši ani nepamatuju ale myslim že tam byl preclik. Jako bych toho německa neměla dost. Na letu z PRahy sme vlastně dostali sendvič kterej byl docela jedlej.
Konečně sme dosedli v Balťáku a já běžela co nejrychlejc na imigrační, stejně sem tam stála hodinu ve frontě. Naposledy jsem si zamávala s těma američankama a čekala dál. Ani sem nebyla nervozní. To já poznam, žádnej průjem ani zalehlý uši. Týpek mi říká, ááá dneska 9 J-1 vízum, děláš tu výzkum. Řikam mu, ne au pair. Hodil oko a zvednul obočí. Řikam já vim, no. :-D Vzal mi otisky, popřál pěknej den a já šla. Hůř se mi dejchalo přes customs s kufrem plnym žrádla který nikdo v papírech nepřiznal haha. Prošla jsem. Nastavila jsem pocker face a úsměv num.1 a dobrý. Konečně jsem zahlídla Pusíka jak zoufale čeká na lavičce. Tak sme si pobulely a jely domu. Ani nevim jak ale usnula sem a probudila se až na Kirby road, což je kousek od baráku.
Doma sem se potkala s novou nanny, Tess. Nemam jí ráda. Američanka. Blondýnase šílenym vkusem. totálně přestavěla "můj" pokoj. Všechno bylo barevný, střapatý bleh...
Začala balící seance, dvě hodiny zoufalství a rozhodování co pošlu domu a co ne. Skončila sem se 150librama odbavených na letišti + carry on a backpack. No nevadí. Ale mam snad vše co potřebuju. Ani mi nepřijde že bych měla tolik věcí, jen ta kosmetika se prostě pronese. Myslim že až budu odjíždět, vejdu se do dvou kufrů ale kdo ví že jo.
Šly jsme spát asi o půlnoci a já nespala, možná dvě hodiny no. Na kráse mi to nepřidalo, tak jsem vzdala i make up, když mě čekalo dalších minimálně 8 hodin s vyhlídkou toho, že nikdy nemůžu zvládnout přestup v Dallasu za 20min z terminálu A na C. Ale co že jo.
Moje boží agentura nemá v popisu práce platit nám kufry, počítají že se stěhujeme s holou prdelí a tak jsem si vesele zaplatila 210 dollarů a vyrazila na cestu. S pusíkem jsme si daly snídani, která stála za starou bellu a bulely sme a bulely. Já víc. Si teda myslim. Podle očí si museli myslet že sem drogovej dealer, protože byly rudý jak čínská vlajka.
Let do Dallasu ok. Myslim že sem chvíli spala. Dallas byl z nebe divnej. Jeden barák jako druhej, stejná barva střechy, pravidelný ulice, jak z filmu. Ale špatnýho. Letiště bylo dobře udělaný. Letušky zahlásili ať nás kdo má spoj ostatní lidi pustěj a co myslíte, půlka se stejně hrabala ven i když nepospíchali. Naštěstí jsem měla v DC boží nápad dát si zadara odbavit carry on, který sem jim vesměs nacpala že ho nechci a díky pusíkovi sem neměla kabelku ale batoh, takže pro běh ideální, ještě sem si měla vzít sportovní podprsenku a shodit 5 kilo aby se mi běželo líp.
Stihla sem to zrovna když byl boarding v plnym proudu. Vedle mě seděli nějaký dva teenageři z Kanady, bylo sweet. Celou dobu se drželi za ruce. Koupila sem si sendwič za 15doladů, páč oba lety byly o hladu že jo. Aspoň pití se nám dostalo. Ale já starej cestovatel už mám stejně svoje triky. Možná je sepíšu. Jednou a nebo taky hned. Páč sem si dala 7 hodinovej nap a teď v noci budu čumět že nespim. Už cestou mě konsternovalo, že pod náma nebyl žádná zeleň, jen hory, skály a hnus nic, pláň. Řikala sem si kam jedu, kam se to hrnu a nadávala si že sem debil a měla sem sedět na prdeli ve VA a žít si svoje naučený.
Na letišti moje kufry vyjely skoro hned, takže paráda. Pauline, která mě vyzvedávala jsem taky našla skoro hned. Pěkně se to proneslo, ale díky bohu se to do auta vešlo :-D
Pauline mě dva dny zaučovala, vim snad všechno důležitý, trochu se furt ztrácim v některejch věcech ale to se snad zaběhne. Vše nebude hned perfektní no. V pondělí na ostro.
Rodina v pohodě, pokoj v pohodě. Ráda bych tu měla nějaký křesílko nebo něco a taky bych vyhodila jednu hnusnou skříň. V koupelně jen sprcháč, kterj já bytostně nesnáším a taky strašně malý zrcadlo. Vloni sem měla celou zeď zrcadlo takže teď je pro mě věc o průměru 20cm dost nepoužitelná ale co no. Můžu na to zkusit dát řeč. to neni taková investice a já si to snad i přivrtam když bude potřeba.
Auto dobrý, děti dobrý, rodina dobrá. Jen sem byla dost konsternovaná z toho okolí. DC je mnohem víc, jak to říct ... Přístupnější, všude vede deset cest, neni nutný dycky jet po dálnici, když se vám nechce. Tady prostě na dálnici musim chtě něchtě. Místo 5variant jednoho obchodu tu mam jeden. A jsem ráda že je tu aspoň ten jeden no. Všude kopce, mlha a dost zima teda. DC je půl roku tak 80-90F a 90% vlhkost, takže pařák a tady ? 70F s bídou, mrholí, mlha, odpo sluníčko a teplejc ale dole v SFO je na zimní bundu.
sobota 13. srpna 2016
Tak jsem doma
Jsem doma sotva pár hodin a už se mi stejská. Nesčetněkrát jsem měla na krajíčku nebo slzela celou cestu, protože mi děti poslaly snapchat, nebo sem si vzpomněla na Ivetku nebo někoho dalšího.
Cesta do Baltimoru byla klasika - traffic. GPS nás vzala pěkně přes celej national mall, kolem všech monumentů, jako naschvál. Bylo zvláštní pozorovat ty lidi - turisty jak se prochází v parném dnu (35C, 85% vlhkost), všechno si fotí a vy víte, že jste tu doma, i když jste tu naposled. Že nejste turista, že ty místa znáte, tak dobře, jako starý prochozený tenisky co je mi furt líto vyhodit. I teď když to píšu tak bulim a to ještě před pár měsícema bych vám řekla ať do DC nejezdíte, že tam není o co stát.
Na letišti jsme zvlážily kufr, no skoro 29kg... vyhodila sem maple sirupy, holt smůla nebudou palačinky s maple sirupem. Vyhazuju sladkosti a nějaky stary hadry, holt je pošlu přes poláky. Kufr ukazuje na stojáka něco přes 23kg, to projde. Příruční má asi 12kg ač je povoleno 6kg ale to přece nikdo neváží. Kabelka narvaná notebookem k prasknutí. No nevadí.
U check in mi bába říká, že je kufr moc těžkej, najednou ukazuje 24,7kg ... Obrátí se na kolegu - takovej mladej tlouštík, jestli je to ok. Kolega se na mě podívá, já zamrkám řasama, vykoulim modrý oči a udělam provinilej úsměv, pán mávne rukou a prej že ok. No tak prej že zvážíme carry on. No to si dělá pr***, to se mi nikdy nestalo ... ok ... prej no to máte taky težký ... povoleno je 6kg, řikam že už to přebalovat nebudu. Pani kouká na kabelku. PAk na ivet jak má 3 igelitky mejch věcí. Prej: to si sebou neberete ze ne ? Řikam ne, to je to co sem vyhazela. PRej tak ok ... a nechala mě jít uff...
Loučíme se, bulim. Ivet se jen lesknou oči. Jen co se otočí, já se uklidnim a ona mi posílá ubulený selfíčko. Takže tam stojim v řadě na sekurity a slzim... Všechno projde v pohodě. Letadlo 25min zpozdeni. Pohoda, furt stíhám spoj ve Frankfurtu. Ok, po 40min letadlo furt nikde. Začínám proklínat půlku německa. Po hodině a pár minutách nenávidim celou Evropu, svoje kufry a lítání.
Naloďujeme se. Moje sedadlo je 43C. Super, u záchodů, v uličce, paráda. Mlaďoch vedle mě se ptá, jestli si nevyměnim místo aby si k němu mohl sednout jeho brácha. S poker face mu sděluju že už sem se tak zabydlela (tzn.vyndala všechny krámy do kapsy předemnou, zvedla kufr do poličky a narvala kabelku pod sedadlo přede mnou) že fakt ne ! Volaj si a sdělujou si že si nikdo nechce prohodit místo. Hoch to za 5 min zkouší znova a jde na to takticky, je to místo u exitu, extra místo pro nohy. Řikam, no tos měl říct hned, vem mi kufr a jdeme, já to tahat nebudu. Kufr se ale nikam k mýmu novýmu místu nevejde, takže zůstává vzadu, kabelku musim dát taky nahoru, páč sem u exitu. Takhle výměna mě začíná srát ještě dřív než si sednu do nový sedačky. Dochází mi, že ve Frankfurtu musim bleskově vystřelit dozadu do letadla pro carry on a pak posbirat kabelku a rvat se dopředu.
Let docela v pohodě. Jídlo děsný. Zima strašná. Deka málo teplá. Donesli nám večeři. Já věděla, že si mám objednat menu dairy free, ale holt sem byla líná a nechtělo se mi platit že jo... Takže těstoviny se sýrovou omáčkou roznimrám a sním jen ty, kterejch se sýr nedotknul, následuje dezert - buchta s cream cheese, to ani neotevírám. Bulka s máslem a čedarem. Vše zvlášť. Řikam si, tak jo, rozříznu tu bulku a namažu ji máslem, to mě nezabije. Bulka je jak na strouhanku. Zlomim plastovej nůž v momentě kdy ho zapíchnu do tý housky nebo co to je. Paní vedle mě vybuchne smíchy a nůž odletí neznámo kam. No nevadí. Následně se s mojí spolusedící snažíme dostat do balení sýra což se prostě nedaří a nedaří tak jí nabízím můj, kterej naštěstí rozbalíme. Následuje pidi coleslaw salat kterej je poměrně chutnej a rye chleba ten byl dobrej. Dostáváme flašku vody ani nevim kdy, jen vim, že se mi ocitla v kapse před sedačkou a taky někdo zhasnul to světlo nademnou. Usínám a sem v polospánku asi tři hodiny, pořád se hlídám abych nespadla hlavou na rameno tý pani vedle a nebo abych nespala s otevřenou pusou což dělam výhradně v letadle a taky pěkně slintam (zdravim spolucestujícího do Bostonu a taky Chicaga)
Následovala snídaně, opět bulka, máslo, džem, sýr, šunka, pár plátků ananasu s melounem. Vzpomenu si na emily a bulim si do snídaně. Nůž nelámu, radši bulku ukusuju než abych se ji snažila rozříznout. Mam zmrzlej nos a omrzliny prvního stupně na rukách, hádám. Nechápu ty ženský v žabkách a letních šatech, fakt ne.
Na letu je hodně dětí a naprosto mě dojímá když je matky/otcové vemou na procházku přes celý letadlo aby probudili co nejvíc lidí.
Ve Frankfurtu sprintuju pro kufr, je dál než sem si myslela ale poměrně rychle se proboxuju zase dopředu pro kabelku. Dobrej nápad, dobrej plán. Myslim že mě ty lidi nenáviděj. Cestou z letadla vidim ten mrdník, už chápu proč trvá tak dlouho to letadlo uklidit, tohle sem fakt jeste neviděla. Prasata ty lidi fakt.
Na ploše nás nabírá autobus a jedeme na vyhlídkovou jízdu přes všechny terminály. V letadli hlásili že můj let má novou gate, jedeme kolem ní busem, modlim se aby brzo zastavil a já nemusela běžet daleko. Mam míň než hodinu. Vystupujeme na terminálu C, já letím z A. Pecka. musím skrz security, wtf?! Následně přes další kontrolu a do jinýho terminálu. Procházím znova security a jako naschvál, když mi zbejvá 20minut do odletu si vychmátnou můj kufr i kabelku. PRosim celníka, zda to můžeme udělat rychle, pac mi jinak uletí letadlo a já už prošla security v usa a tohle je connecting flight. Pán chce otevřít carry on. Rozepínám zip a řikam že víc to otevírat nehodlam, že je to mess a jestli to otevře tak si to zpátky zavře, páč ja na tom kufru odmítám zase ležet aby šel zapnout. Pán řekne že ok že to vidět nechce a hrabe se v kabelce, řikam je tam krem, tampony, notebook, nic moc, pár prášků. můžu jít ? Pán už mě má plný zuby a vidí, že budu pokračovat v mluvení dokud mi kabelu nedá. Podá mi jí a řekne good luck. Běžim terminálem a dobíhám k přepážce, která je uplně jiná než hlásili v letadle, ale ušetřilo mi to pár km v halách letiště. Z gate 60 na gate 13. Pro jistotu se ptám jestli jsem dobře. Prej jo. Pani mi nabízí 215 euro kdyz dobrovolne prejdu na odpolední let. Rikam NO WAY ! Nesnášim overbooking. Kokoti.
Let má klasicky sekeru, takže sem se hnala zbytečně. V hale vidim skupinku čechů v krásných olympijských oblečcích, včetně apartních žlutých, červených i modrých kloboučků a celá ta krása je zakončená sandály ze stejné kolekce včetně bílých ponožek. Krása střídá nádheru a já si neodpouštím komentář, že už jsem vážně skoro doma.
Jen co nás zase narvaly do autobusu, kterym jsme jely asi 20min pres cely letiste vedem s random pánem diskuzi jestli do té prahy nejedeme náhradním spojem - busem. Naštěstí se objevuje letadlo značky Lufthansa a my můžeme nastoupit. Usínám a ani nevim že sme vzlítli. Tím pádem nedostanu ani bagetu, ani napít. No nevadí že jo. Němec důchodoveho věku se neustále otáčí, vrtí a mele. Mění si bagetu s ostatními pasažéry a naklání se přes můj klín k okénku. Naštěstí už klesáme a přistáváme.
Je krásně vidět celá Praha. Hrad, Karlův most, Žižkovskej vysílač, všechno. Chce se mi tleskat radostí.
Na letišti můj kufr vyjede poměrně brzo. Okoukávám customs, no jdou tam po každym a je jich tam celkem dost Jeden si to štráduje ke mě. Čumim do země. Tady mrkání nepomůže, dělam že nejsem. A tato taktika vyšla. Ufff ...
Konečně doma !
Cesta do Baltimoru byla klasika - traffic. GPS nás vzala pěkně přes celej national mall, kolem všech monumentů, jako naschvál. Bylo zvláštní pozorovat ty lidi - turisty jak se prochází v parném dnu (35C, 85% vlhkost), všechno si fotí a vy víte, že jste tu doma, i když jste tu naposled. Že nejste turista, že ty místa znáte, tak dobře, jako starý prochozený tenisky co je mi furt líto vyhodit. I teď když to píšu tak bulim a to ještě před pár měsícema bych vám řekla ať do DC nejezdíte, že tam není o co stát.
Na letišti jsme zvlážily kufr, no skoro 29kg... vyhodila sem maple sirupy, holt smůla nebudou palačinky s maple sirupem. Vyhazuju sladkosti a nějaky stary hadry, holt je pošlu přes poláky. Kufr ukazuje na stojáka něco přes 23kg, to projde. Příruční má asi 12kg ač je povoleno 6kg ale to přece nikdo neváží. Kabelka narvaná notebookem k prasknutí. No nevadí.
U check in mi bába říká, že je kufr moc těžkej, najednou ukazuje 24,7kg ... Obrátí se na kolegu - takovej mladej tlouštík, jestli je to ok. Kolega se na mě podívá, já zamrkám řasama, vykoulim modrý oči a udělam provinilej úsměv, pán mávne rukou a prej že ok. No tak prej že zvážíme carry on. No to si dělá pr***, to se mi nikdy nestalo ... ok ... prej no to máte taky težký ... povoleno je 6kg, řikam že už to přebalovat nebudu. Pani kouká na kabelku. PAk na ivet jak má 3 igelitky mejch věcí. Prej: to si sebou neberete ze ne ? Řikam ne, to je to co sem vyhazela. PRej tak ok ... a nechala mě jít uff...
Loučíme se, bulim. Ivet se jen lesknou oči. Jen co se otočí, já se uklidnim a ona mi posílá ubulený selfíčko. Takže tam stojim v řadě na sekurity a slzim... Všechno projde v pohodě. Letadlo 25min zpozdeni. Pohoda, furt stíhám spoj ve Frankfurtu. Ok, po 40min letadlo furt nikde. Začínám proklínat půlku německa. Po hodině a pár minutách nenávidim celou Evropu, svoje kufry a lítání.
Naloďujeme se. Moje sedadlo je 43C. Super, u záchodů, v uličce, paráda. Mlaďoch vedle mě se ptá, jestli si nevyměnim místo aby si k němu mohl sednout jeho brácha. S poker face mu sděluju že už sem se tak zabydlela (tzn.vyndala všechny krámy do kapsy předemnou, zvedla kufr do poličky a narvala kabelku pod sedadlo přede mnou) že fakt ne ! Volaj si a sdělujou si že si nikdo nechce prohodit místo. Hoch to za 5 min zkouší znova a jde na to takticky, je to místo u exitu, extra místo pro nohy. Řikam, no tos měl říct hned, vem mi kufr a jdeme, já to tahat nebudu. Kufr se ale nikam k mýmu novýmu místu nevejde, takže zůstává vzadu, kabelku musim dát taky nahoru, páč sem u exitu. Takhle výměna mě začíná srát ještě dřív než si sednu do nový sedačky. Dochází mi, že ve Frankfurtu musim bleskově vystřelit dozadu do letadla pro carry on a pak posbirat kabelku a rvat se dopředu.
Let docela v pohodě. Jídlo děsný. Zima strašná. Deka málo teplá. Donesli nám večeři. Já věděla, že si mám objednat menu dairy free, ale holt sem byla líná a nechtělo se mi platit že jo... Takže těstoviny se sýrovou omáčkou roznimrám a sním jen ty, kterejch se sýr nedotknul, následuje dezert - buchta s cream cheese, to ani neotevírám. Bulka s máslem a čedarem. Vše zvlášť. Řikam si, tak jo, rozříznu tu bulku a namažu ji máslem, to mě nezabije. Bulka je jak na strouhanku. Zlomim plastovej nůž v momentě kdy ho zapíchnu do tý housky nebo co to je. Paní vedle mě vybuchne smíchy a nůž odletí neznámo kam. No nevadí. Následně se s mojí spolusedící snažíme dostat do balení sýra což se prostě nedaří a nedaří tak jí nabízím můj, kterej naštěstí rozbalíme. Následuje pidi coleslaw salat kterej je poměrně chutnej a rye chleba ten byl dobrej. Dostáváme flašku vody ani nevim kdy, jen vim, že se mi ocitla v kapse před sedačkou a taky někdo zhasnul to světlo nademnou. Usínám a sem v polospánku asi tři hodiny, pořád se hlídám abych nespadla hlavou na rameno tý pani vedle a nebo abych nespala s otevřenou pusou což dělam výhradně v letadle a taky pěkně slintam (zdravim spolucestujícího do Bostonu a taky Chicaga)
Následovala snídaně, opět bulka, máslo, džem, sýr, šunka, pár plátků ananasu s melounem. Vzpomenu si na emily a bulim si do snídaně. Nůž nelámu, radši bulku ukusuju než abych se ji snažila rozříznout. Mam zmrzlej nos a omrzliny prvního stupně na rukách, hádám. Nechápu ty ženský v žabkách a letních šatech, fakt ne.
Na letu je hodně dětí a naprosto mě dojímá když je matky/otcové vemou na procházku přes celý letadlo aby probudili co nejvíc lidí.
Ve Frankfurtu sprintuju pro kufr, je dál než sem si myslela ale poměrně rychle se proboxuju zase dopředu pro kabelku. Dobrej nápad, dobrej plán. Myslim že mě ty lidi nenáviděj. Cestou z letadla vidim ten mrdník, už chápu proč trvá tak dlouho to letadlo uklidit, tohle sem fakt jeste neviděla. Prasata ty lidi fakt.
Na ploše nás nabírá autobus a jedeme na vyhlídkovou jízdu přes všechny terminály. V letadli hlásili že můj let má novou gate, jedeme kolem ní busem, modlim se aby brzo zastavil a já nemusela běžet daleko. Mam míň než hodinu. Vystupujeme na terminálu C, já letím z A. Pecka. musím skrz security, wtf?! Následně přes další kontrolu a do jinýho terminálu. Procházím znova security a jako naschvál, když mi zbejvá 20minut do odletu si vychmátnou můj kufr i kabelku. PRosim celníka, zda to můžeme udělat rychle, pac mi jinak uletí letadlo a já už prošla security v usa a tohle je connecting flight. Pán chce otevřít carry on. Rozepínám zip a řikam že víc to otevírat nehodlam, že je to mess a jestli to otevře tak si to zpátky zavře, páč ja na tom kufru odmítám zase ležet aby šel zapnout. Pán řekne že ok že to vidět nechce a hrabe se v kabelce, řikam je tam krem, tampony, notebook, nic moc, pár prášků. můžu jít ? Pán už mě má plný zuby a vidí, že budu pokračovat v mluvení dokud mi kabelu nedá. Podá mi jí a řekne good luck. Běžim terminálem a dobíhám k přepážce, která je uplně jiná než hlásili v letadle, ale ušetřilo mi to pár km v halách letiště. Z gate 60 na gate 13. Pro jistotu se ptám jestli jsem dobře. Prej jo. Pani mi nabízí 215 euro kdyz dobrovolne prejdu na odpolední let. Rikam NO WAY ! Nesnášim overbooking. Kokoti.
Let má klasicky sekeru, takže sem se hnala zbytečně. V hale vidim skupinku čechů v krásných olympijských oblečcích, včetně apartních žlutých, červených i modrých kloboučků a celá ta krása je zakončená sandály ze stejné kolekce včetně bílých ponožek. Krása střídá nádheru a já si neodpouštím komentář, že už jsem vážně skoro doma.
Jen co nás zase narvaly do autobusu, kterym jsme jely asi 20min pres cely letiste vedem s random pánem diskuzi jestli do té prahy nejedeme náhradním spojem - busem. Naštěstí se objevuje letadlo značky Lufthansa a my můžeme nastoupit. Usínám a ani nevim že sme vzlítli. Tím pádem nedostanu ani bagetu, ani napít. No nevadí že jo. Němec důchodoveho věku se neustále otáčí, vrtí a mele. Mění si bagetu s ostatními pasažéry a naklání se přes můj klín k okénku. Naštěstí už klesáme a přistáváme.
Je krásně vidět celá Praha. Hrad, Karlův most, Žižkovskej vysílač, všechno. Chce se mi tleskat radostí.
Na letišti můj kufr vyjede poměrně brzo. Okoukávám customs, no jdou tam po každym a je jich tam celkem dost Jeden si to štráduje ke mě. Čumim do země. Tady mrkání nepomůže, dělam že nejsem. A tato taktika vyšla. Ufff ...
Konečně doma !
pátek 12. srpna 2016
I will miss you !
První srpnový víkend byl můj poslední v DC. Shodou okolností mi host máma i děti odjely na Rhode Island za babičkou a já zbyla s host otcem sama doma + jsem dostala po,ut off a děti jsme měla vyzvedávat až ve středu odpoledne.
V sobotu ani nevim co jsme dělaly, poslaly jsme balík přes poláky, najedly se v paneře. Byl hic. Já furt střevní chřipku nebo co. Večer jsme jely do venkovního kina. Jo, přesně to kino jak z filmu, kde zaparkujete, dáte si reproduktor do auta a koukáte na film. Zážitek dobrej, film děsnej, protože jsem usnula po prvních 5 minutách. Možná to nebylo filmem ale tim že jsem z pátka na sobotu přišla ve 2 ráno.
Na nedeli mi Ivet naplánovala takovou menší pártošku nebo spíš rozloučení z DC. Spala u mě, takže jsme po 9 vyrazily ven. Já musela dojet zalejt zahradu a obstarat kočku, což je moje brigáda na tenhle týden. 10dol/den .. no lepší než nic že jo. Pak mě Ivet vzala do Georgetownu do Crumbs and whiskers což je kavárna s kočkama. Tam už na nás čekalo překvapení v podobě Kamči. S kočkama jsme hang outovaly hodinu, daly si ledovej čaj, kafe a makronky. Následoval brunch v restauraci kam chodil i JFK. Čekala sem že to bude drahy jako prase, ale ani nebylo a bylo to moc dobry.
Hodily jsme Kami domů a pokračovaly v objíždění města, jen tak sem a tam ... Následovala procházka a zmrzlina v Alexandrii a pak mi Ivet řekla že musíme jet. Vzala mě k nám domu. Moc sem to nepochopila. Uviděla jsem Tuane a její auto a něco/někoho kdo se za ním schovával. Sáruška <3 Já čula že kecaj, že přiletí až o půlnoci. Tak mě zase rozbulely, pindy. Prvně mě Ivet rozbulela už ráno, stačilo projet kolem Rosslyn a vzpomenout si že tam sem chodila do školy, blah .. Pak most kam chodime na paddleboard ... No brečela bych zas jen o tom premejslim.
Chvíli jsme seděly u nás pod balkonem a houpaly se v křeslech, žraly cupcaky co mi donesly. Dostala jsem konečně balonky :-D včetně těch uchylnejch s princeznama. Děkuji Ivetko. Poslední plán byl večeře, tak jsme šly na takovou domácí kuchyni do McLean family restaurant. Docela dobry a dezert moc dobrej. V prubehu vecere mi psal host otec, jesi mam kliče od Toyoty u sebe. Pisu ze jo, ze doma budu do hodiny. A on ze koupil novy auto, jesi prej Toyotu odvezeme zpatky a ze muzu ridit novy auto. YAY !! Koupil Mazdu 6 sport. dobrý žihadlo. Jezdim tu jak pirát, i když jenom na 5 dní. Nicméně, když jsme se s HD vrátily domů zjistil že už stačil ztratit jedny klíče. Do dneška jsme je nenašly.
....................................
Ve čtvrtek nás rodinná kamarádka Gita pozvala s holkama na paddleboarding a shopping v Georgeownu. Večer jsme měli objednanej stůl na mojí bye bye party v řecký restauraci. Nicméně, dětem ve středu zrušily let a chudinky moje musely vstávat před 4 ráno protože je dali na ranní let. Byla jsem nadšená že neztratily pasy s vízama do Tanzanie a že mě sami našly na parkovišti u letiště, už jsou to velký holky samostatný. Juli mě dokonce objala což bylo hrozně sweet. Se stalo asi 2x za tu dobu co tu jsem.
Po návratu domů jsme se pustily do akce kulový blesk což obsahovalo praní, praní, praní, sprejování proti hmyzu a balení. Odpo se nikomu nikam nechtělo, včetně mě, ale Gita už na nás čekala, takže jsem výchovně ukecala Emily na froyo a jela se mnou. Bylo to fajn. Gitě se vdává bratr a ona jde za světka, sháněla šaty, jedny jsme koupily (vybrala jsem jí je já) a další jsme zkoušely ve svatebním obchodě, chtěla jsem si tam zkusit všechno, fakt moc krásný věci. Následovalo vegetariánský taco, čokoládový pralinky, nějakej šíleně sladkej a tučnej drink pro Emily a jely jsme domu se osprchovat protože z nás uplně teklo jakej byl hic.
Na večeři jsme si s holkama vzaly uber, řídil jak vrah zase. Tý restaurace jsem se bála, Řecko zavání jogurtem a tim jejich šílenym chlastem. Nicmeně to byl mix i turecký a libanonský kuchyně. Dobrý to bylo. Po večeři a par faux pas s rozbitejma skleničkama jsme jeli domů. Rodiče pro mě měli dárek a holky mi přivezly něco od babičky z Rhode Islandu. Dostala jsem naušnice od Tiffanyho a učebnici anglické gramatiky, protože si babička pamatovala že jsem mluvila o tom, že moje gramatika je tragedie. Bylo to pěkný, protože do pátrání po nejlepší učebnici zapojila babička celou rodinu, vč.přátel.
Pro moje děti jsem měla polštář s prvním písmenem z jejich jména. Pro Emču pyžama z primarku - jedno s unicornama a druhý s nanukama. K tomu puget z lízátek. Pro Juli naušnice a sticky notes a klipsy se smajlíkama. Běžela mě obejmout a obejmula mě i Emily, nezvykle dlouho. Fakt sem nevěřila že si k oboum vytvořim takovejhle vztah, ale ony jsou jako moje ségry. Byla jsem moc ráda že se jim dárky líbily. Pro rodiče jsme měla "jen" rámeček s fotkou. Ať maj památku.
Pak jsem do půlnoci balila a od 5 zas nespim, takže sem balila, vyházela xy věcí a ještě si vymyslela že pošlu krabici přes poláky. Jak člověk může nashromáždit tolik věcí, to fakt nechápu. Za rok ...2 kufry mi budou fakt málo. Co potáhnu domů za rok nechci vidět.
V sobotu ani nevim co jsme dělaly, poslaly jsme balík přes poláky, najedly se v paneře. Byl hic. Já furt střevní chřipku nebo co. Večer jsme jely do venkovního kina. Jo, přesně to kino jak z filmu, kde zaparkujete, dáte si reproduktor do auta a koukáte na film. Zážitek dobrej, film děsnej, protože jsem usnula po prvních 5 minutách. Možná to nebylo filmem ale tim že jsem z pátka na sobotu přišla ve 2 ráno.
Na nedeli mi Ivet naplánovala takovou menší pártošku nebo spíš rozloučení z DC. Spala u mě, takže jsme po 9 vyrazily ven. Já musela dojet zalejt zahradu a obstarat kočku, což je moje brigáda na tenhle týden. 10dol/den .. no lepší než nic že jo. Pak mě Ivet vzala do Georgetownu do Crumbs and whiskers což je kavárna s kočkama. Tam už na nás čekalo překvapení v podobě Kamči. S kočkama jsme hang outovaly hodinu, daly si ledovej čaj, kafe a makronky. Následoval brunch v restauraci kam chodil i JFK. Čekala sem že to bude drahy jako prase, ale ani nebylo a bylo to moc dobry.
Hodily jsme Kami domů a pokračovaly v objíždění města, jen tak sem a tam ... Následovala procházka a zmrzlina v Alexandrii a pak mi Ivet řekla že musíme jet. Vzala mě k nám domu. Moc sem to nepochopila. Uviděla jsem Tuane a její auto a něco/někoho kdo se za ním schovával. Sáruška <3 Já čula že kecaj, že přiletí až o půlnoci. Tak mě zase rozbulely, pindy. Prvně mě Ivet rozbulela už ráno, stačilo projet kolem Rosslyn a vzpomenout si že tam sem chodila do školy, blah .. Pak most kam chodime na paddleboard ... No brečela bych zas jen o tom premejslim.
Chvíli jsme seděly u nás pod balkonem a houpaly se v křeslech, žraly cupcaky co mi donesly. Dostala jsem konečně balonky :-D včetně těch uchylnejch s princeznama. Děkuji Ivetko. Poslední plán byl večeře, tak jsme šly na takovou domácí kuchyni do McLean family restaurant. Docela dobry a dezert moc dobrej. V prubehu vecere mi psal host otec, jesi mam kliče od Toyoty u sebe. Pisu ze jo, ze doma budu do hodiny. A on ze koupil novy auto, jesi prej Toyotu odvezeme zpatky a ze muzu ridit novy auto. YAY !! Koupil Mazdu 6 sport. dobrý žihadlo. Jezdim tu jak pirát, i když jenom na 5 dní. Nicméně, když jsme se s HD vrátily domů zjistil že už stačil ztratit jedny klíče. Do dneška jsme je nenašly.
....................................
Ve čtvrtek nás rodinná kamarádka Gita pozvala s holkama na paddleboarding a shopping v Georgeownu. Večer jsme měli objednanej stůl na mojí bye bye party v řecký restauraci. Nicméně, dětem ve středu zrušily let a chudinky moje musely vstávat před 4 ráno protože je dali na ranní let. Byla jsem nadšená že neztratily pasy s vízama do Tanzanie a že mě sami našly na parkovišti u letiště, už jsou to velký holky samostatný. Juli mě dokonce objala což bylo hrozně sweet. Se stalo asi 2x za tu dobu co tu jsem.
Po návratu domů jsme se pustily do akce kulový blesk což obsahovalo praní, praní, praní, sprejování proti hmyzu a balení. Odpo se nikomu nikam nechtělo, včetně mě, ale Gita už na nás čekala, takže jsem výchovně ukecala Emily na froyo a jela se mnou. Bylo to fajn. Gitě se vdává bratr a ona jde za světka, sháněla šaty, jedny jsme koupily (vybrala jsem jí je já) a další jsme zkoušely ve svatebním obchodě, chtěla jsem si tam zkusit všechno, fakt moc krásný věci. Následovalo vegetariánský taco, čokoládový pralinky, nějakej šíleně sladkej a tučnej drink pro Emily a jely jsme domu se osprchovat protože z nás uplně teklo jakej byl hic.
Na večeři jsme si s holkama vzaly uber, řídil jak vrah zase. Tý restaurace jsem se bála, Řecko zavání jogurtem a tim jejich šílenym chlastem. Nicmeně to byl mix i turecký a libanonský kuchyně. Dobrý to bylo. Po večeři a par faux pas s rozbitejma skleničkama jsme jeli domů. Rodiče pro mě měli dárek a holky mi přivezly něco od babičky z Rhode Islandu. Dostala jsem naušnice od Tiffanyho a učebnici anglické gramatiky, protože si babička pamatovala že jsem mluvila o tom, že moje gramatika je tragedie. Bylo to pěkný, protože do pátrání po nejlepší učebnici zapojila babička celou rodinu, vč.přátel.
Pro moje děti jsem měla polštář s prvním písmenem z jejich jména. Pro Emču pyžama z primarku - jedno s unicornama a druhý s nanukama. K tomu puget z lízátek. Pro Juli naušnice a sticky notes a klipsy se smajlíkama. Běžela mě obejmout a obejmula mě i Emily, nezvykle dlouho. Fakt sem nevěřila že si k oboum vytvořim takovejhle vztah, ale ony jsou jako moje ségry. Byla jsem moc ráda že se jim dárky líbily. Pro rodiče jsme měla "jen" rámeček s fotkou. Ať maj památku.
Pak jsem do půlnoci balila a od 5 zas nespim, takže sem balila, vyházela xy věcí a ještě si vymyslela že pošlu krabici přes poláky. Jak člověk může nashromáždit tolik věcí, to fakt nechápu. Za rok ...2 kufry mi budou fakt málo. Co potáhnu domů za rok nechci vidět.
čtvrtek 4. srpna 2016
Vyškrabuju zbytky
Čas utíká jako voda a za týden už budu pomalu vařit poslední večeři pro děti. A výborně, jen o tom píšu, už mi lezou slzy do očí.
Mám skoro sbaleno. Jenom dárky teda. Je toho kufr. Kam se sbalim já nevim. Asi že carry on.
Poslední víkend je přede mnou. Mám střevní chřipku, skoro tejden. Nebo něco na ten způsob. K doktorovi nejdu. Takže držím výbornou dietu. Cola po lžičkách, suchá těstoviny a cheerios, taky suchý, ty nesladký, bez chuti a zápachu. No, kdybych aspoň zhubla !
Někomu je holt přednější lovení pokemonů než bejt se mnou, i když ví, že tu za pár dní už nebudu.
Divno lidi jsou všude.
Na poslední tejden mam brigádu, zalejvat kytky a hrát si s kočkou. Za 6 dní, 60dollarů. Lepší než drátem ...
Pořád nemám letenku do SFO, holt agentura si dává na čas. Asi taky čekaj jesi dostanu víza nebo co ... Vtipný na tom je, že mě uháněj HONEM HONEM zaplať pojištění protože jinak umřeš, ale neboj nepřejeme ti nic špatnýho.
Maník v bance mi mění peníze, bere si mojí kartu, říká si o ní dvakrát. Divný. Jen vylezu z banky, pípá mi mobil že mam žádost o přátelství na FB. Hádejte, jo, ten zaprcatělej ind z banky, na profilovce mimino a manželku.
Mám novou banku. A novou kartu, s americkou vlajkou. V sobotu mi volá maník z banky, jak se mi můj účet líbí. No ještě nevim, nemam na něm ani dollar.
Nudím se. Spím.
Zhubla jsem, ale furt sem tlustá.
V nejlepší den se mi rozbilo auto. Do DC vyzvednout Kamču ještě dojelo ale cestou na letiště dělalo divný zvuky. V koloně o 5 pruzích, ve chvíli mé snahy zařadit se ke správnému výjezdu se seklo že pojedeme dál a prostě brzdit nebude, zastavit se podařilo ale přeřadit už ne. Chcípla jsem motor ... Naskočil ale pokračoval ve zrychlování. Na silnici si z 35mph zrychlilo na 45mph behem pár vteřin. Kobra 11. Zastavuju parkuju, čucham jesi to nesmrdí. Ok, servisák řikal že minule že je to auto unaveny, tak mu dame rest. Po hodině na sluníčku a následném dešti se Honda umoudřila a domu dojede. Všichni šťastný že žijem. Dostávám Toyotu která v pondělí neprojde technickou. Díky blond vlasům, modrejm očím a mrkacím řasám dostávám od pána stickeru aspon na 14dní. Přesně to co potřebuju a pak si s tim jezděte kdo chcete. Že jo ...
Mám skoro sbaleno. Jenom dárky teda. Je toho kufr. Kam se sbalim já nevim. Asi že carry on.
Poslední víkend je přede mnou. Mám střevní chřipku, skoro tejden. Nebo něco na ten způsob. K doktorovi nejdu. Takže držím výbornou dietu. Cola po lžičkách, suchá těstoviny a cheerios, taky suchý, ty nesladký, bez chuti a zápachu. No, kdybych aspoň zhubla !
Někomu je holt přednější lovení pokemonů než bejt se mnou, i když ví, že tu za pár dní už nebudu.
Divno lidi jsou všude.
Na poslední tejden mam brigádu, zalejvat kytky a hrát si s kočkou. Za 6 dní, 60dollarů. Lepší než drátem ...
Pořád nemám letenku do SFO, holt agentura si dává na čas. Asi taky čekaj jesi dostanu víza nebo co ... Vtipný na tom je, že mě uháněj HONEM HONEM zaplať pojištění protože jinak umřeš, ale neboj nepřejeme ti nic špatnýho.
Maník v bance mi mění peníze, bere si mojí kartu, říká si o ní dvakrát. Divný. Jen vylezu z banky, pípá mi mobil že mam žádost o přátelství na FB. Hádejte, jo, ten zaprcatělej ind z banky, na profilovce mimino a manželku.
Mám novou banku. A novou kartu, s americkou vlajkou. V sobotu mi volá maník z banky, jak se mi můj účet líbí. No ještě nevim, nemam na něm ani dollar.
Nudím se. Spím.
Zhubla jsem, ale furt sem tlustá.
V nejlepší den se mi rozbilo auto. Do DC vyzvednout Kamču ještě dojelo ale cestou na letiště dělalo divný zvuky. V koloně o 5 pruzích, ve chvíli mé snahy zařadit se ke správnému výjezdu se seklo že pojedeme dál a prostě brzdit nebude, zastavit se podařilo ale přeřadit už ne. Chcípla jsem motor ... Naskočil ale pokračoval ve zrychlování. Na silnici si z 35mph zrychlilo na 45mph behem pár vteřin. Kobra 11. Zastavuju parkuju, čucham jesi to nesmrdí. Ok, servisák řikal že minule že je to auto unaveny, tak mu dame rest. Po hodině na sluníčku a následném dešti se Honda umoudřila a domu dojede. Všichni šťastný že žijem. Dostávám Toyotu která v pondělí neprojde technickou. Díky blond vlasům, modrejm očím a mrkacím řasám dostávám od pána stickeru aspon na 14dní. Přesně to co potřebuju a pak si s tim jezděte kdo chcete. Že jo ...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)