Thanksgiving roadtrip

Rodina mi na Thanksgiving odjela už v neděli ráno a já měla celej den barák pro sebe. Host máma byla akční a vyhodila všechno jídlo co by se mohlo zkazit ač sem řekla že to udělám až budu odjíždět já. Takže jsem trochu trpěla hladomorem.

Večer jsem se dovalila domu za včasu kolem 4 odpoledne abych si dobalila, dala sprchu a šla spát. Co čert nechtěl, oči sem nezavřela a celou noc probděla. Takže jsem se začala chystat už o půlnoci, místo ve dvě ráno, sprchy jsem si dala z nudy hned dvě. Chytnul mě průjem, skřípla jsem si prst do dveří, zlomil se mi nehet a spoustu dalších maličkostí. Batoh jsem přeměřila asi desetkrát. I když vás letecká společnost straší obrázkem miniaturní kabelky, podívejte se přesně na rozměry které můžete mít zdarma. Můj batoh mezi malý rozhodně nepatří a na pět dní jsme měla vše co jsem potřebovala.

Vegas

SF

Ve tři ráno ( o hodinu dřív než bylo potřeba) jsem vyrazila směrem letiště Oakland, kde jsem měla rezervaci na parkování. Chvilku mi trvalo než jsem to našla a pak tam nikdo nebylo a brána zavřená. Naštěstí mě napadlo jim zavolat a týpek hned přiběhnul. Dal mi lístek a odvezl mě před terminál. Letiště prochází rekontrukcí. K jídlu nikde nic, tak jsem se už těšila až budu ve Vegas a dám si snídani a kafe s Nelčou. Boarding začal včas. Potom, co jsme se všichni nalodili nám hlásili zpoždění, 45min, řikam si no problem, aspoň nebudu na Nelu čekat a budeme tam tak zhruba ve stejnej čas... No po 45minutách nás vyhodili z letadla že ještě aspoň hodinu. Hlad mě přemohl a já vyrazila koupit vodu a sendvič. U Spirit airlines nikdy nevíte kam a v kolik poletíte a jestli vůbec poletíte.

Po 2 hodinách jsme se znova nalodili a konečně vyrazily na cestu do Vegas, kde už čekala Neluška. Společně jsme našly shuttle bus do autopůjčovny a vyrazily pro vozidlo. Týpek se moc netvářil na můj řidičák velikosti A3 na křídovém papíru, neboť DMV California nebyla schopná natisknout za 3 měsíce můj ksicht na plastovou kartičku. Ale pak se pán obměkčil a nechal mě zaplatit i debitní kartou. Obyčejně vyžadují kreditku. Vylezly jsme z office a šly pro auto, týpek nám dal vybrat, toyotu yaris nebo chevrolet spark. Prašť jak uhoď. Bereme Toyotu. Nemá ani tempomat, ani loketní opěrku a jak naštělovat boční zrcátka je mi do teď záhadou. Nicméně umí jet 140mil v hodině. ...

Vyjíždíme do Dollar tree nakoupit nějaký zásoby a taky nějaký cajky na Sáry narozky. Ubrousky, talířky,příbory..Původním plánem bylo koupit balonky. No, do toho auta sme se sotva vešly, takže jsme to vzdaly. Během nákupu v Dollaru nám už píše Ivet že se Sárou přistály a hledaj kufr. Vyjíždíme je vyzvednout a vydáváme se vstříct krásám LAS VEGAS.

Nela vygooglila parkoviště který má bejt zdarma. Zastavujeme u vrátné. Ptá se nás kam jedeme. Řikám jí: No, na googlu píšou že parkoviště je zdarma. A ona: Jo, ale musíte mi říct kam jedete. Tak na ní koukam jak tele ne nový vrata. A ona: Hilton nebo Flamingo. Řikam: Flamingo. A ona: Ok, můžete jet...

Takže jsme měli parkování zadarmo a pěkně v centru. Procházíme strip/hlavní ulici. Jdeme na oběd do Pandy a plánujeme plány. V jednom kasínu zkoušíme automaty, ale vše prohrajeme. Nicméně sme našly svetr a poctivě sme ho ukradly. Takže Nelča má novej svetřík jako suvenýr z vegas.

Postupně procházíme Paříží, New Yorkem, Egyptem, Benátkama... Nela nás bere na tančící fontánu a fakt jako pěkný. U jedný svatební kaple vidíme probíhající svatbu. Postupně během pobytu potkáváme tolik nevěst a ženichů jako za celej rok ne.

Kolem 5:30 se vracíme zpátky k autu a jedeme na první ubykaci v St.George v Utahu. Kongresovej hotel s bazenem a vířivkou nás vyšel na směšný peníze. Součástí hotelu je mexická restaurace kde jsem si dala super polívku za 4 dolary. Mňam. S Ivetkou dáváme vířivku. V tu dobu už jsem nějakejch 40hodin bez spánku.

Ráno vstáváme brzo a vyrážíme směr Antelope Canyon. Cestou potkáváme Lake Powell který je tak krásný a je tam tolik co vidět, že se tam musim vrátit. Antelope Canyon je čekání a čekání. Naše tour měla sekeru asi půl hodiny a pak sme čekali na vstup do kaňonu další hodinu a půl. Díky bohu že bylo příjemně a slunečno ale ne vedro k chcípnutí. Do kaňonu lezeme po schodech který bych si dovolila nazvat kluzkým žebříkem a chvilkama je to o hubu, docela nechápu pána kterej tam šel s miminem...

Ta hříčka přírody je krásná, ale fotky z kaňonu jsou vesměs zásluhou dobrýho filtru a nastavení, který nám poradil náš průvodce. Btw. průvodce byl originál američan / indián. Vtipnej, snažil se nás zabavit během čekání. V kaňonu přesně věděl kde co vyfotit a ochotně nám dělal snímky jak nás tak samotnejch šutrů.

Po průlezu kaňonem jsme rychlostí blesku přejely na Horseshoe bend, kde nás čekal pidi hike. Už sme ale měly dost špatný světlo protože bylo pozdě a sluníčko zapadávalo. Pro mě to nebylo teda tak pěkný, prostě kus skály, řeka, kaňon no ... Ale asi dobrý vidět.

Zastavujeme na večeři v mexický restauraci, kde se ptáme na happy hour na margarity, nicmene číšník umí jen španělsky, tak sára spustí. Po tom, co jí to číšník vysvětlí se na nás sára otočí a vysvětluje nám deal, jenže mluví španělsky. Než nám to vše dojde nějakou chvilku to trvá a pak umíráme smíchy. Číšník myslí že se tlemíme jemu. Omlouváme se a vysvětlujeme ten huronskej smích.

Přejíždíme na další ubytování, cestou kupujeme víno a nějaký laskominy a na hotelu si děláme mini párty ale spíš takovou pyžamovou. Náš hovor se stáčí k zajímavejm tématům a pozdějc usínáme uplně hotový.

Ráno vyrážíme do Monument Valley. Zjišťujeme že nám nevezmou anual pass a tak platíme 20dolarů za vjezd. V kaňonu se zdržíme pár hodin, protože musíme jet jako šneci, neboť naše Toyota Yaris není 4x4 ani zrovna do terénu a docela často dřeme pupkem Toyoty o cestu. Čůráme za kaktusama. ňuchňáme koně, kteří následně chtějí jít s náma snad i do auta. Ve visitor centru nabíráme barel vody a pokračujem dál do Grand Canoynu.

Tam se ale dostaneme až kolem 4 večer, takže stíháme 3 vyhlídky a západ slunce. Padám únavou ale čeká mě ještě asi hodinu a půl řízení plus nákup večeře. Neluška mě na chvíli nelegálně střídá v řízení v parku a tak aspon na pár minut zavírám oči. Vyfotíme pár fotek a vyrížíme už ve tmě do Flagstaff na hotel. Potkáváme levnej benzín a Safeway. Kupuju si k večeři Bbq kuře a je mňam. Pijeme zase víno. Líp se pak spí :-D

Ráno vstáváme přiměřeně a vyrížíme do Phoenixu. Je čtvrtek - Thanksgiving. Jedeme xy mil rovně a všude jen hory a kaktusy. Benzínka nebo nějaký odpočívadlo je spíše zázrakem ale to nevíme že nás čekají daleko horší úseky.

Dostáváme se do Phoenixu, kde se jdeme projít do dost pěknýho parku, palmy, rybníčky, želvy a tak. Následně přejíždíme do centra. Město duchů a bezdomovců, ale po loňský zkušenosti z Atlanty už vim, že je to tim že je svátek.

Nudíme se, ale na internetu jsme našly dost kůl fotku ulice lemovaný palmama a nad ní dost blízko letí letadlo. To by byla dobrá fotka. Vyrížíme na místo. Poblíž je sice letiště, ale vojenský a jaksi nic nelítá. Takže se balíme a jedeme pryč. Jedeme najít nějaký pěkný graffiti který nám poradil internet a pak už se vydáváme na cestu do Kingman, což je víska na půl cesty k Vegas.

Jedeme xy mil rovně, nikde nic. Ani chaloupky, ani benzínky, natož místa zastavit. Překračuju rychlostní limit tak, že místo pokuty by mě rovnou zavřeli. Nicméně nestíháme, v Kingmanu musíme bejt před setměnim aby sme stihly vyfotit silnici 66. Ráno není čas.

Holky googlí polohu kde to najdeme, což zabralo dost času ale na místo určení dorážíme asi tak 10minut před západem slunce. Pecka.

Ve městě nacházíme otevřenej Steak house a tak neváháme jít na večeři. I přes to, že nabízí typické Thanksgiving menu, odoláváme a dáváme si něco jinýho. Nicméně nešetříme a každá si dáváme dezert. Já si dala smaženou zmrzlinu. Mňam.

Jedem na hotel/motel a padáme do postele. Ráno vstáváme brzo, jedeme totiž zpátky do Vegas a na přehradu Hoover Dam.

Ráno se chystám na snídani s práškama v ruce a holky mi vytrhnou kelíme z ruky a cpou mě do auta. Mám svátek a vyrážíme na snídani do nedalekého IHOPu. Dávám si oblíbený kombo s palačinkama. Mňam. Totálně přežraný objíždíme město a fotíme nějaký věci co jsme včera viděly cestou.

Valíme do Vegas. Cesta poměrně utíká ale je furt kosa. JEdiný místo kde bylo příjemný teplo byl Phoenix. Nicméně furt lepší jak nesnesitelnej hic že jo ...

Na Hoover Dam potkáváme českou rodinku. Moc k vidění toho tam neni, spíš je sranda že se v půlce přehrady mění časový pásmo. Odjíždíme zpátky do Vegas kde máme ještě něco na listu co vidět. Zastavujeme u kaple kde se vdávala Angelian Jolie, Richard Gere a třeba i Cindy Crawford.

Parkujeme zase ve Flamingu, dáváme si oběd v Pandě a já čekuju kolik mi rodiče poslali k svátku. K mýmu překvapení mam na účtě 450,- i když sem si tam před cestou převedla ze spoření 10tis pro případ nějaký nepředpokládaný situace. Podivam se na výpis transakcí a je mi jasný že mi zase někdo zkopíroval kartu a použil ji. Vyšiluju a brečim, protože to už je podruhý co se mi to stalo. Před měsícem mi z amrický karty ukradli 250 dolarů a ted z český karty 14tis. Moc toho po telefonu nepořešim, protože rodičům nedojde že můžou předstírat že jsem já, aspoň po telefonu. Kartu aspoň blokuju. A nechávám si dobít kredit abych pak mohla zavolat do Čech.

Přejíždíme do historický části Vegas, což je vesměs jedna ulice plná kasín, gift shopů atd ... Rozhodneme se jít si zahrát Ruletu. Ptáme se krupiérky aby nám v kostce vysvětlila pravidla a taky si je googlíme na telefonech. Asi působíme dost podezřele, takže když se rozhoupeme hrát a každá vsadit 5 dolarů, naběhne na nás security guard a čekuje nám doklady. Vyptává se jak se známe, protože máme každá doklad  z jinýho am.státu.

Holky sází na čísla, Nela na ty, co jí napsal táta, Ivetka náhodně, já vsázím na barvu. Jako jediný mi to vychází. Postupně vyhrávám asi 20dolarů a následně je taky brzo ztratim. Posledních 5 sem dala na čísla dle datumů narození ale taky to neklaplo.

Vezeme Nelu na letiště a loučíme se. Jedeme na večeři do panery a pro jistotu si bereme i něco sebou kdyby měl Spirit zpoždění. Jedem zpátky na Strip a jdeme se projít do centra ve tmě. Všude hudba, světla, promotéři. Kolem 6 jdeme pro auto, dobalujeme kufry a jedem nabrat benzin a vrátit auto. Bereme autobus na letiště. Kolem 9 mi začíná boarding, loučíme se s holkama a já letim domů.

Vše proběhne v pohodě, shuttle bus k autu, pecka. Nechtěli ani korunu navíc. Doma usedám k telefonu a volám do banky. Bylo mi jasný že českej customer service nebude růžovej a ochotnej. Ale ta madam na lince předčila moje očekávání. Takže možná mi ty peníze vrátěj ale bude to trvat tak 3 měsíce.

pro představu plán tripu + náklady kdyby měl někdo zájem o něco podobnýho:

letenka SF/Oakland - LAS/Las Vegas 148dolarů
parkování 40dolarů (Safe and Fly)

benzin 95
jidlo 115
ubytovani 285 (pro 4 lidi)
auto 532
vstupy 33 (+ anual pass 50 z druhý ruky jsme použily do Grand Canyonu)

Ruce mi neupadnou

Už sem to tu možná kdysi zmínila nebo řešila. A teď o co jde. V reakci na post na skupině Czech and Slovak AP in the USA si toto nemůžu odpustit.

Začalo to tím, že holčina postla fotku prostřenýho stolu s připravenou večeří a dotazem jak dlouho po zavolání DINNER čekáme než děcka/rodina dovalí ke stolu. Jo, běžně sem vloni poslouchala Give me a sec, give me a minute, coming ...a nic se nestalo v následujíchc 10 minutách ... no a co ..Tak buď počkam nebo se najim a nazdar .... Spoustu lidí to přetočilo v to, že proč by Aupair měla vařit i pro host rodiče.

Osobně jsem vařila a vařím pro všechny. V minulé rodině jsme měli suroviny a recepty na objednávku z Blue Apron, tenhle rok si celej jídelníček vymýšlím sama s tím, že Host máma má nějaký poždavka. Jednou tejdně rybu, jednou tejdně kuře, jednou prase, jednou krávu, jednou vegetaria, jednou exotiku prostě aby to nebyla nuda nežrali sme furt kuřecí prsa.

Mě to baví. A to na to skoro nemám čas. Takže si i ve svym volnu jedu nakoupit suroviny, nebo hledam recepty. Někdy udělam něco navíc a upečeu dezert. Že každej den dělam zeleninovou přílohu a salát to považuju za samozřejmost a nenapadlo by mě jim vyčítat že to rodiče jedí taky, když mojí prací, je jen starat se o děti.

Mě vážně ruce neupadnou uvařit o dvě porce navíc. Když vám zbydou zbytky a dáte je do lednice tak jim to zakážete jíst ?

A pak je na řadě myčka. Jo, aupair má na starosti i myčku, protože se v ní meje nádobí po dětech a vaření. Ale co s talířema od host rodičů ? označím si je a neuklídím abych náhodou neudělala něco navíc ?

Takhle to nefunguje. KDyž budete rodině předhazovat každou maličkost která není vaše práce, jak pak můžete očekávat že vám půjčí auto, dají dovolenou, zruší večerku, nebo přizpůsobí schedule když chcete večer do kina ?

Mě vždy přišlo automatický, na dotaz o laskavost říct ano. Jasně, na hlavu si srát nenechám a občas řeknu ale ... nebo nestíhám udělam to zejtra, přisti tejden, jindy. Ale nebojím se jim pomoct. Oni jsou ti kdo tu maká full time. Já se svejma 3 dětma a x pracema navíc taky nemam schedule uplně jednoduchej ale nestěžuju si. Jen si to musim zorganizovat a sem ráda kdyz sem busy. O to víc si užiju volno a oni mi ho dopřejou dostatek. Třeba letos budu mít 6 týdnů dovolený. Místo 2 o kterých hovoří moje smlouva.

Holky Aupairky, nehledejte chybu dycky v rodině. Ale začněte taky někdy u sebe.

obyčejnej den

Tak mě napadlo, že jsem vám nikdy neřekla jak vypadá můj obyčejnej den. Vlastně pořád vidíte jenom to pozlátko ale běžnou rutinu moc ne. Můj schedule je vesměs každej tejden skoro stejnej na vyjimky a dětem se měněj dle sezony aktivity/sporty/kroužky.

Tak zkusme třeba takový běžný pondělí
* budík mám nastavený mezi 6:30 - 6:45
* do kuchyně nastupuju v 7:00
* zkontroluju že jsou všechny děti vzhůru a chystají se do školy
* vyklízím myčku, chystám lunchbox, snídaně tu občas vařím i sobě a host mum
* dohlídnu aby měl malej ukoly, gizmo(náramek se kterym telefonuje), opalovací krém (californie),oběd, snack
* vypravím děti do školy, s holku jde HM na zastávku a kluci jezdí na kole
* poklidim kuchyň (utřu stůl, ostrůvek, sporák, lednici, troubu, umeju nádobí, vysaju drobky)
* posbírám prádlo a zapnu pračku, povlečení peru 1x týdně všem třem dětem
* ustelu 3 postele, porovnam bordel v pokojích
*obvykle mám hotovo kolem 8:15 ač mám schedule do 9 ... takže snídám, čumim do notebooku a po 40minutách dodělávám prádlo
* letim na nákup, při lepšim štěstí jen do jednoho obchodu

od 9 do 3 mám volno, buď mám extra job, gym, kafe s holkama, nudim se doma nebo obíhám errands (nákupy, něco kolem auta, balíky na poštu atd ...) občas když mam odpoledne frmol, udělam přes den ve svym volnu i večeři a večer se jen ohřeje

* ve 3 přichází nejmladší ze školy, hodí batoh do kouta a pelášíme na fotbal, to už ale musím mít nachystanou flašku s vodou a snack
* dítě vyhazuju na hřišti v 3:30 a letím vyzvednout nejstaršího do školy ve 4:20 a vezu ho na baseball
* vyhazuju ho na hřišti a letim domu odvíst holku a její kamarádky na fotbal, vyhazju je na hřišti v 5:20 protože máme zpoždění kuli trafficu
* valim vyzvednout kluka z baseballu, mezim se vraci nejmladsi z fotbalu
* skládám prádlo
* v 7 vyrážím vyzvednout holky na fotbal a rozvést je domů
* v 7:45-8 dle trafficu se vracíme domů, ohřívám večeři a padám do postele s notebookem - konečně padla

jo, 2-3x tejdně jsem v autě od 3 do skoro 8. To je pět hodin. I čůrání si musím plánovat.

Pak jsou i dny, kdy máme klídek, třeba úterý kdy odpoledne nemáme žádný aktivity mimo barák, chodí k nám učitel na piano a já můžu v klidu vařit večeři.

Tak zhruba pro představu :)

Halloween 2016

V něděli, před Halloweenským týdnem mě navečer začalo škrábat v krku. Léčbu jsem nasadila okamžitě - čaj, med, klid .. posléze i bioparox (kterej už je v ČR zakázanej, ale sakra pomáhá) ale i tak mi ve středu začalo bej hůř a hůř a protože kamarádka chytla streptokoka a dostala ATB, bála sem se abych neměla to samý. Dostala jsem od host mum klidovej režim, takže jsem pracovala minimálně a ve čt jsem už jenom ležela a akorat dojela pro děcka a večeři. V pátek už mi bylo NAŠTĚSTÍ líp, tak jsem vyrazila na grocery a zkusila jestli někde nezhebnu na návaly horka a zimy.

V sobotu jsme byly s Hayley nakupovat a domluvily jsme se, že pozveme lidi a pojedeme večer do města, i kdyby jen na chvíli, třeba je to můj poslední Halloween v Americe, že jo. (jakože asi je)

Ve všech krámech měli nějaký serepetičky ale nám se nic nelíbilo a mě se uplně do klubu nechtělo jít v tom, co už jsem měla doma a Hayley taky ne. Takže sem řekla že jdeme do Claire's a prostě něco vybereme. Napadla mě sugar skull s obličejem namalovanym půl na půl.

Takže jsme si asi hodinu zkoušely různý květinový čelenky, jedna byla moc velká, druhá malá, třetí nevýrazná, další nám mačkala mozek. Nakonec jsme každá jednu vybraly a jely jsme domu se fintit.

Hayley sem vyhodila doma aby si zabalila saky paky a pak pro ni zas dojela a svezla jí k nám kde jsme dodělaly make up. Byla to sranda. Pak nás vyzvednul Martin ala Joker a jelo se.

Bylo nám doporučeno jít na Polk street, kterou jsme prošly sem a tam a zabrousili do takový vinárny. Všude lidi v kostýmech, barman byl nejlepší ! Na lístku jsme objevili českou Plzeň a už to jelo.  Pan barman nám ličil, že má kamarádku z Čech a že ji jel navštívit o Velikonocích. Dokonce je i slavil a koledoval, líčil nám jak šlehal pomlázkou a jak chlastal hruškovici :-D Pro Američana naprosto šílená věc.

Protože tahle vinárna byla až moc klidná, šli jsme o pár bloků níž do nějakýho klubu kde byla fronta. Fronta znamená že to musí bejt vevnitř dobrý. Uvnitř narváno k praskunutí, vedro jak v sauně...bundu odkládám okamžitě, kdybych se mohla svlíknout tak se snad i svlíknu. Podaří se nám dobojovat k baru a obědnat si ledový drinky.

Tančíme a fotíme se s jednorožcem, kterej ale na fotce nemá roh, protože martin neumí fotit. Nevadí.

Venku potkáváme někoho s divnym okem a prej je z nějakýho seriálu. Fotíme se taky.  Všude jsou polonahý čubky a hlavně ta z toho filmu jak má dva culíky. PakZAtaky hodně populární kostým letos bylo hovno. Večer jsme každej zakončil po svym a dál bych to nerozváděla. Jen bych řekla že tři piva a spala sem jak mimino. Jen kdyby host otec nezačal v 5:30 dělat vajíčka k snídani. A ne pro mě.

V neděli sem nedělala nic a všechno. Pozdě sem vstávala. Bylo hnusně. Chcalo. Prala sem. Povlečení, dětem prádlo. Uklízela sem pokoj, organizovala věci. Pak sem se taky flákala, žrala, vařila si večeři a taky sem byla drobet nakupovat a půlku toho půjdu vrátit.

V pondělí nastal den D. Halloween !

Od rána jsem si nebyla jistá co budu dělat, jestli půjdu jenom tady u nás po vsi nebo jestli s Pauline vyrazím do města. Nakonec vyhrála vidina města. Pauline mě vyzvedla v 5:30 a jelo se. Byli jsme někde na pomezí Castro / Mission a tam někde prostě. Jedna ulice byla celá zavřená a skoro u každýho domu dávali sladkosti. Naše strategie, vzhledem k věku byl náš akcent, Pauline a Laura jely francouzské R, já jela české ostré R. TRICK OR TREAT !

Někteří lidi jen tak seděli před barákem na schodech a rozdávaly candy, jiní měli i kostým, další to měli pekelně propracovaný nebo hezkou výzdobu a světýlka. Někro pouštěl i hudbu, jinde se grilovali klobásy, další to pojali jako garážovou párty. Od všeho něco. Ulice plná lidi a super masek. Někteří lidi si s tím dali fakt záležet a ani počasí nám to nezkazilo. Pršelo. Klasika.

Nejlepší kostým měl klučina kterej šel za vanu. Nafukovací vana kolem těla, na hlavě koupací čepici a snad mu u zadku trčela ještě sprcha a celý to svítilo.

Možná, že se mi tu přece jen začíná libit. Ne teda tady v Kentfildě, ale ve městě. 

A protože mi nefunguje pravý tlačítko na touchpadu tak sem fotky prostě nenatlačim. Pardon ... Třeba je dodám dodatečně. A nebo mě sledujte na instagramu. Katchichi89

https://www.instagram.com/katchichi89/

Jak přežít dlouhý let

Tohle bude článek, kterej najdete asi všude možně na netu, ale protože už toho mám docela nalítáno tak se pokusím shrnout moje zkušenosti a postřehy, jak si cestování udělat pohodlnější.

Upřimně, není nic otravnějšího než tahat sebou do letadla carry on(malej kufr) k tomu polštářek, mikinu a ještě kabelku. Proto je fajn volit všechny tyhle věci co nejvíc praktický. Polštářek by měl mít ideálně nějakej háček/zapínání aby se dal dát kolem krku a tim pádem je pak jedna ruka volná. Místo kabelky jsem se docela naučila brát batoh. Nebolí vás záda, má víc kapes a je to takový uspořádaný,líp se k němu připne výše zmíněnej polštář a hlavně, když člověk nestíhá, mnohem líp se s ním běží, vyzkoušeno několikrát, naposledy v Dallasu přes pár terminálů.

1) cestovní polštář tzv.podkovu
Ne že by to uplně drželo hlavu, ale vždycky je lepší něco než nic. V letadle možná polštářek dostanete, ale je to skoro jako nic a hlavu máte hned otlačenou

2)sluchátka / špunty do uší
Pokud chcete spát nebo si zkrátit dlouhý let hudbou/filmem z mobilu/tabletu nezapomenou na sluchátka. Ne vždy je dávají v letadla zdarma.

3)něco na čtení
knihu nebo časopis / křížovky ? I když jsem zastánce stáhnout si do mobilu hru/film/knížku před cestou, někdy mam oči prostě unavený z obrazovky, takže si sebou dycky vozím jeden časopis. Knížka se dost pronese proto dávám volbu elektronické verzi

4)prázdnou láhev na vodu
Tohle je perfektní trik, kterej se mi vždy osvědčil. Přes kontrolu nepronesete žádné tekutiny a nebo ne víc jak 100ml, takže ideální řešení, vzít si sebou prázdnou láhev a hned za kontrolou si ji naplnit ve fontánce vodou. Tím že budete doplňovat tekutině, předejte únavě a bolesti hlavy. Pominu radu pohodlného oblečení. Jasně, nikdo nechce přiletět a vypadat jako když vylezl z koše ale já zásadně jedu legíny, pohodlné tričko, mikina s kapucí. Beru si sebou i kartáček na zuby a mini pastu, mini deodorant, hřeben, gumičku do vlasů a zrcátko. Fajn je si přibalit i léky na bolest a třeba pro případ průjmu ...což se mi občas stává taková ta cestovní horečka :-D

5)bonbony/žvýkačky
na uvolnění tlaku v uších

6)vlhčené ubrousky/antibakteriální gel v mini balení
ideální na cokoliv, hlavně když není možnost si dobře umýt ruce, aspoň pro ten povit

7)krém na ruce/obličej
se mnou vždy cestuje malá modrá nivea. Moje kůže v letadle trpí a já jsem vyschlá jako sušenka, takže na rty, obličej ruce mažu pravidelně niveu

8)nabíječku na mobil/ záložní zdroj

9)něco na zub ?
většinou v letadle není jídlo nic moc a cestu vám dycky zlepší něco na co máte rádi, takže ideálně nějakou tyčinku  nebo jablko ?

10)teplé ponožky / fleece mikinu
cokoliv co vás zahřeje, podařilo se mi vybojovat sedadlo u nouzového východu u okýnka, takže nohy jásaly, ale já už moc ne, protože je tam největší zima, ani deka nepomohla. Doporučuju vzít si sebou obecně do letadla o jednu vrstvu oblečení navíc. Svlíknout se můžem dycky !

hlášení z Cali

Předem se omlouvám, asi vám to příjde, že si tu jen stěžuju a nadávám jak je Cali na dvě věci a dneska to asi nebude o moc jinak. Ale nenadělam nic. Doma, doma pro mě je ve Virginii.

Moje láska k Virginii přerostla v takový stádium že sem si objednala tričko s Virginií :-D Taky se mi pěkně stejská po mym miminku Ashby a jejích rodičích, i když si píšeme každej tejden, proměníme fotky atd ... Stejně ... Taky se mi stejská po Pusíkovi a Sáře, i když bych je někdy naposílala do prd, Ivetce zacpala pusu a tak..Stejně se těšim až je uvidim, obejmu a budu je držet aspoň pět minut, posoplim jim trička a budem bulet dojetím. Uplně to vidim. Taky a to asi skoro nejvíc se mi stejská po tom okolí, po tý přátelský ulici, po našem Stárbaksu, po našich nákupních centrech, po velký Victorias Secret. .. No já vim, zdá se to malicherný, ale já jsem prostě dycky věděla kam jet a co tam dělat i když nebylo s kym. Takový místa jako je Gravelly poin tady člověk nenajde. Teda aspoň mi tak přijde. Jsou tu teda jiný hezký místa ale Washington je jenom jeden <3

No dost fňukání ...

A nebo vlastně .... A nebo ne ... O těch lidech co jsem tu poznala se bavit nebudeme... To je totiž úplná telenovela.

Předposlední víkend jsme se vydali na výlet na Glass beach a po historický cestě (route 1) podél pobřeží.  Cesta trvala něco kolem 4 hodin přes samý kopce, zatáčky, hrůza ..speed limit 40 ale stejně jedete 25 abyste se nevymleli nebo neskutáleli do příkopu. Počasí nám nepřálo, pršelo, můj první Californskej déšť.

Když jsme dojeli na místo určení, kupodivu na pobřeží bylo docela pěkně, aspoň nechcalo. Šli jsme s davem, nikde nic moc ...ale útesy pěkný, oceán taky, tak jsme pořídili pár fotek a šli šmajdat dál po pláži. Slezli jsme kostrbatou (zakázanou) cestou na malou pláž a našli jsme, všude oblázky ze skla, různý barvičky, průhledný, červený, modrý, zelený. Pár sem si jich odnesla na památku.

Pěkně nám vyhládlo, tak jsme se vrátili do městečka poblíž pláže a hledali nějakou restauraci. Vše bylo zavřený, nekecám, kaváren milion, ale žádná restaurace. Nakonec jsme našli jednu, na dveřích měla cedulku tripadvisoru, což by mělo věštit dobré jídlo. No, protože laura musí jíst gluten free, domluvili jsme se, že posdílíme 3 pizzy a vše obj.gluten free. To co nám přinesly, bylo tvrdý jako kámen, buď na tý pizze nebylo lautr nic, nebo tam bylo kilo česneku. Strašně jsme se nasmály když jsme si lámali zuby. Nikdo se nechystal to vrátit.... Prostě asi gluten free těsto no... Tak jsme si nějak usmysleli že tu drahou cenu (22dol za pizzu je fakt hard core este kdyz je hnusná) vykompenzujeme tim ze neco ukradneme:D Češi. Pardon. Takže jsme odešli se svíčkou a vidličkou. Dokonce jsme si zbytek té pizzy nechali zabalit.

Na přání jsem zastavila v McDonalds, kde si všichni dali McFlurry aby se dojedli. Cestou po Route 1 jsem dycky zastavila někde kde to vypadalo krásně. Pláže, mosty, majáky, na volno běhající koně, krávy, ovce, kozy. Malinký rybářský vesničky i vily a "paláce".

Cesta domu byla krásná, ale o hodinu delší než ta původní, Lauře se dělá v autě zle a ty zatáčky a brždění jí taky nepomohly, takže jsme se pak už modlila abysme byly doma aby mi nic neskočilo přes cestu. Sem tam liška, sem tam koloušek, sem tam kojot, skunk nebo mýval.. To nechceš. Hlavně skunka ne.

Novinky

Pomalu se usazuju a žije se mi tu o trochu líp. Už vím zhruba co a jak. A to jak doma/v práci tak i kolem. Kam zajet, kde co je. Sice mě to furt sere a těžko se to kdy vyrovná Virginii a DC ale co, nebudeme si kazit den že jo.

V sobotu jsem byla v Ikea a tento výlet sponzorovala moje zlatá HM. Jediný co, tak jsem platila mýto a benzín, nicméně účtenka byla pro HM.  Dostal sem menší budget na zvelebení pokojíčku.
Konečně jsem vystrnadila tu hnusnou hnědou skříň a pořídila něco na sezení. Abych vás obeznámila, ta skříň byla velká jako kráva a uvnitř nebylo nic. Lautr nic, věšák, šuplíky. Prostě jen prostor. A co si do takový skříně mam asi dát ? možná tak sebe zavřít. Vešla bych se tam 3x. V pokoji nebyla židle ani stolek a docela mě to sralo, protože nechci aby když přijde někdo na návštěvu seděl na posteli. Nemam to moc v oblibě. Tak sem se zmínila...A pak jsem přidala ještě malý zrcadlo v koupelně a tak. Všechno jsem to během víkendu sešroubovala a musela sem dokonce použít kladivo :-D Myslim že nikdo doma nepochopil jak jsem byla schopná to dát dohromady, protože američani většinou zvládnou vyměnit možná tak žárovku ale tim to končí.

Kamarádky jsem tu už taky poznala. Šla jsem na kafe s různejma holkama s nějakejma sem si sedla s nějakejma míň. Nebudu to tu moc patlat. Nejvíc času trávím se švýcarkou Aline, která je hrozně fajn, rozumíme si a máme společný názory na život a svět. Jezdíme po výletech a občas se potkáme i v tejdnu na kus drbu. Škoda že odjíždí už v lednu. 

Hned u sousedů je holčina z Francie, je tu asi o 2 týdny dýl než já a já jsem pro ní byla první koho poznala. Nevýhodou je, že Laura neumí moc anglicky. Patlá slovíčka pátý přes devátý ale docela se zlepšuje. Její host rodina s ní mluví jen francouzsky, horší že její host dítě jí nerozumí ani prd a ona musí furt používat překladač.

Moc se mi ale líbí že se Laura nevzdává a chodí ven, nesedí doma a snaží se. Já se jí snažím podpořit. Hezky se oblíká a má vlastní youtube channel, ale jen o aupairování (ve fr) tak jsem jí řikala že tam má dát i svůj styl a třeba i vaření, protože ona pořád vaří a peče. Pořád mě zve na palačinky! Je nadšená když jí někam vyvezu, protože nemá auto. Takže se mnou prvně viděla Golden Gate. O víkendu jsme si daly fish and chips a tak. Moc bych si přála abych si s ní mohla povídat plynule :/

a teď pár fotek z prvních dní tady :

 cesta k majáku na útesu

 cestou přes zakázaný útesy... trochu sme se chtěly s Aline podivat blíž k vodě

 GG v noci a mlze

 Sausalito je takový rybářský městečko s nejlepšíma rybíma restauracema a taky je tam ferry do city... Tyhle srandy tam stavěl týpek s šikmejma očima a pak do toho řezal klackem a stejně to nespadlo...

 houpačka na hippie tree + Carl the fog v dálce :-D

 útes ... zakázanej vstup a my tam šly .. no co už

 maják

 maják a most k němu, bohužel zavřenej

výhled na bay

San Fran

Tak jsem tady, přestěhovaná. 3 kufry, víc jak 150 liber věcí a 210 dollarů v čoudu za přestěhování mýho života. Do toho přidejme nějakej ten průjem z těch nervů a natažený svaly z přesletištních běhů abych stihla navazující spoj.

První tejden byl upřímně strašnej, návšteva doma v ČR tomu nepřidala.Připadala jsem si jako ufon a jedině kde mi bylo dobře bylo doma. Ráda jsem všechny viděla to neřikam, ale bylo to divný a teď mi to přijde jako sen jak to rychle uteklo.

Zpátky k SF.

Na letišti mě vyzvedla dosluhující a už provdaná ap Pauline, která je prostě milounká a taková podobná nátura jako já. Během dvou dnů se mi snažila ukázat maximum a od pondělí už jsme pěkně plavala sama. Sem tam malej fail. Ale nic hroznýho se nestalo.

Host máma je na mě hodnější než ta před tim. Lcc je ještě víc falešná než může bejt, usmě v od ucha k uchu, no smrděla u nás hodinu a půl !!!

O víkendu si jedu nakoupit nějakej nábytek do Ikea protože v pokoji neni nic k sezení a mě to nebaví furt se válet na posteli, takže mi HM slíbila menší budget na úpravu pokoje. Ještě se chystam koupit nějaký cajky do kuchyně protože mi tam nějaký šmrdlátka chyběj.

Docela sem se zaběhla, občas teda tápu u vaření páč tady mi každý úterý chodí tak akorát krabice ovoce ale co budu vařit si musim vymyslet já a vařim 5dní v tejdnu. Naštěstí jedí téměř všechno. Z čeho šílim, je to že nežerou cibuli! ba jí nemůžou ani cejtit. Stejně tak česnek a rajčata. Jak mam jako vařit bez cibule a česneku nevim ale bodejť.

Chválej mě a když něco neudělam podle představ tak mi to prostě řeknou uplně normálně, jak děti tak rodiče. Auto můžu používat jak chci a kdy chci. Mladej má dostat vlastně dost brzo řidičák, někdy v květnu, tak sem zvědavá jestli pak bude jezdit nebo ne. Haha.

Taky už se mi stal trapas, že jsem nejstaršího potkala nahýho ale naštěstí se zrovna drbal na koulích a neviděla sem nic, co bych neměla. Snad z toho nebude mít trauma a já rematch.

Jinak, holky co tu jsou, to snad nestojí ani za řeč. Zatim jsem žádnej kloudnej materiál nepotkala ale musim říct že ve VA se to taky vyvrbylo až časem, tak uvidíme. Dva baráky ode mě bydlí holka z Francie, je miloučká ale neumí ani kváknout, tak jí musím nějak rozmluvit. PRoblém je, že s ní doma tady mluví jen francouzsky což jí k angličtině nepřidá.

Jinak jsem potkala holčinu ze Švýcarska a ta je strašně fajn. Už jsme spolu podnikly asi 2-3 výlety a dycky to bylo super. Škoda že dojíždí v lednu.  Byly jsme spolu na vyhlídce u Golden Gate bridge což mam hned za barákem, potom u majáku, na plážích pozorovat surfaře, lezli jsme po zakázanejch útesech (mami nečti to), starech válečnejch bungrech u pobřeží a pak jsme dolezly na pláž s houpačkou kde jsem potkala dva čechy ale nehlásila sem se k nim. Ale koukala jsem jako péro z gauče než mi došlo že mluvěj česky. Mimochodem, ty fotky z houpačky, sice jako krásný to jo, ale vydrápat se tam neni žádná prdel, ta houpačka je ve vejšce mýho čela. Já nikdy neměla v rukách sílu a teď po tom zlomenym lokti sem ráda že udržim velký pivo. Takže to byla gymnastika hadr ale daly sme to obě, i Alina v šatech :-D

Něco málo k počasí. Ve městě je furt kosa, mlha (Carl the fog) a v létě je tam klidně na vaťák. Bez prdele. Tady u nás za mostem, většinou mlha neni, jsou chladný rána a chladný večery, jak začne zalejzat sluníčko je chladno. Ale neni tu humid (kdo by řekl že mi to možná trochu chybí takový to zaprděný teplo a PUFFF vlasy ach...Virginia ...) Léto prej ještě přijde ale i tak se přes den dostáváme na 28C ale je příjmeně, pořád ten studenej větřík a to mě baví.

Tolik asi aktualit ze SFO.
Fotky jsou na FB a upřímně jsem dost líná je sem teď nahrávat. Snad se k tomu vrátím.

Au Pair

Tak mě dneska napadlo ... a zase tu myšlenku vypustim sem

Bejt AP vlastně neni vůbec lehký. Já na to uplně zapomněla protože jsem měla svoji rutinu, svůj komfort, svoje pohodlí. Po pár měsících někdy i tejdnech se prostě zaběhnete a jedete si to svoje a málo co a málo kdy vás vykolejí. Přesně proto jsem se před pár měsíci rozhodla změnit rodinu pro svůj druhý rok. I když je to krok riskantní a napohodlnej, pořád je to vlastně takový malý dobrodružství.

Já si vůbec neuvědomovala co to bude vlastně znamenat. Ono si možná myslíte (špatně), že bejt au pair a změnit rodinu je jako jít do nový práce. Jenže, vy z tý práce odejdete. Domů. K rodině/manželovi/příteli nebo tam aspoň bude čekat kočka/pes minimálně tichej byt/dům whatever.

My AP si tak maximálně zabouchneme dveře do pokoje. Mnohdy sdílíme koupelnu s dětma nebo s celou rodinou protože holt každej neni tak bohatej aby měl 5 koupelen (pardon, máme 5 ložnic a 5 koupelen). Ležíme v cizí posteli, posloucháme kroky nad náma nebo zvuky z vedlejšího playroomu. Ráno nás budí řev dětí. Soukromí se vám zkrouhne o xy %. Tak nějak z pocitu nebo na přání vaší host rodiny hlásíte každej svůj krok nebo se ptáte na auto. Ne vždycky, ale prostě ...

Neřikám, vybrala jsem si. A můžu s čistým svědomím říct nelituju. Nelituju ani toho že jsem vyjela ven takhle "stará". Mam totiž dost zkušeností, nebojím se mluvit o něco si říct, prokouknu falešný lidi a taky můžu legálně pít alkohol. Haha.

NIKDO NEŘIKAL ŽE TO BUDE JEDNODUCHÝ.

Všichni vlastně vidíte jenom moje usměvavý fotky na IG/FB, exotický země, velký města, místa z filmů a řikáte si, ty jo ta se má. Jenže já jsem tu placená ještě hůř než uklizečka z Mexika. Bereme 195,75dol na týden. Pro mě aktuálně, dostat se do města busem/autem vyjde minimálně na 20dolarů + nějakej ten oběd 10-15, lístek někam ? 20-100 i víc ...záleží jakou srandu chcete. Veškerá zábava a všechno je těžce vydřený, kor když tu legálně nemůžete mít žádnou brigádu. Šetříte jak hovado a i kafe ze Starbucks za 5 dollar je pro vás luxus.

Nestěžuju si. Opakuju zas a znova. Jen vám chci nastínit jak to vidim.

Co je novýho

Doma to uteklo jako voda, přiletěla jsem v sobotu, kterou jsem vesměs prospala a celou noc čuměla do zdi. Jet lag jako prase, jak ja ho miluju, kor kdyz nemuzete delat nic abyste nevzbudili pul vesnice.
Od pondělí mě čekala samá sranda ala ambasada, zubař, řidičák, pošta atd ... Vše dopadlo na jedničku. Jen taková malá vsuvka pro holky co jsou v usa, je jim 26+ a chtěj prodloužit a jet domu. Jo, můžete. Agentura vám bude tvrdit že ne, že to neni možný. Ne, nejste tu ve zlaté kleci, můžete jet kam chcete klidně i na Mars, jen si prostě musíte projít procesem víz znova. Tzn. vyplnit nový DS-160, vytisknout nejaktuálnější I-94, mít sebou novej podepsanej DS-2019 (pozor, pokud měníte rodinu nelektejte se že je tam pořád ta stará, novej s aktuální vám přijde po přestěhování). A ano, DS musí bejt podepsanej, takže třeba u Cultural Care holt jak debilové obdržíte nepodepsanej a musíte ho znova poslat jim aby ho podepsali. Pak si zaplatíte 4 litry a můžete sjednat schůzku. Pokud jste hodný holky a úřední nevstal prdelí napřed zeptá se vás jen na děti a vezme otisky prstů. Ale to jsem trochu odbočila.. kdyby něco napiště koment a povim víc.

Celej tejden sem jezdila po všech čertech, v pondělí se viděla tak nějak se všema z práce, s pár kamarádkama (počtem 1 nebo 2). Taky jsem šla na houby 2x a jela se svym autem. Dost sranda řídit po roce manuál. Třikrát mi to chcíplo než sem byla schopná jet. Žrala sem a žrala. mňam.

Loučení nebylo tak hrozný, řvala sem v podstatě celej tejden, pač se mi stejskalo po Virginii. Nejhorší je to loučení dycky s kocourem, protože ten vám holt nezavolá na skype nebo nenapíše na whatsapp. Bylo to druhý loučení a když mě CA bude štvát, tak se prostě seberu a pojedu domu.

Hodně zvláštní pro mě bylo, jak se v ČR nic moc nezměnilo. Všichni tam žijou stejně (neřikam že je to nutně špatně) a všechno pořád běží ve starejch kolejích ( ne že by se kuli mě mělo něco měnit). Dost věcí mě konsternovalo, ať už dveře na veřejném WC - toho soukromí tam! a nebo lednice bez ledu a vody, taky sem se k ní musela ohnout abych něco vyndala ze spodní přihrádky... no sem zdebilnělá. Auta mi přišly divný, lidi jsou jiný. A co si budeme povídat, služby - prodvačky, úředníci jednim slovem paráda. Ironicky. Pani na poště byla tak protivná že kdybych mohla pošlu ji 3x do prdele.

Cesta zpátky do států proběhla poměrně dobře, stihly mě nasrat hned ve Frankfurtu kde mě ti debilové poslali pro palubní lístek protože v Praze ho prostě vytisknout nemůžou na connection flight. Takže mě poslali stát 2 hodinovou frontu na klasickej check in ale já nic odbavit nepotřebovala, jen ten kus papíru aby mě pustili do letadla. No nevadí, ptala sem se 3x hlásala že to nikdy nestihnu. Po 40minutách ve frontě přišel týpek a volal lidi s letem do baltimore, že je odbaví přednostně, no byla sem jediná, nevadí. Tak hlavně že sem musela čekat že jo. Pak sem se zase proběhla přes 2 terminály, prošla 2x security což mě moc baví. Ironicky. Cestou jsem potkala už v Praze 2 starší paní. Jedna američanka a druhá češka co se sem provdala před 12lety ale paní bylo něco přes 45 hádám. Tak jsme spolu klábosily a po česku nadávaly. V praze našly u naší gate opuštěný zavazadlo. No, kdyby tam byla bomba tak je po nás, jak byli policajti laxní ale co že jo, nebudeme si kazit večer.

Letadlo bylo dost starý. Díky bohu sem měla zase sedalo u emergency exit. Bylo to dost divný uspořádání. Vedle nás nebylo WC ale místo pro přípravu jídla a taková ta místnůstka pro letušky. Nebyly tam tablety/monitory ale v uličce byly starý televize a když řikam televize tak myslim televize a ne obrazovky. Vedle mě seděl kluk co byl španěl, uměl anglicky a německy. Docela jsem koukala protože byl o dost mladší jak já. Když jsme konečně po hodině zpoždění odletěli z Německa, při startu na mě spadnul kus letadla. Taková krytka na najaký cajky co je v panelu nad váma. Tak sem to pěkně vrátila letušce. Sedačku před náma opravovali stolek.. Lepenka spraví vše, že jo. Přišel na to letištní technik. Docela sem se bála jestli vůbec doletíme. Zaujalo mě, že nás letuška vůbec neinformovala že sedíme na emergency exit a že musíme tohle a tamto v případě potřeby. Ale co, když nejde o život ...

Jídlo bylo jako dycky hrozný. Těstoviny (zase), smutná zelenina a pálivá omáčka. Dezert byl dobrej, kokosová pěna s limetkou. Pak zas chleba, máslo, kousíček hermelínu a takovej precliková bulka. Nic moc. Dala sem si víno a bylo pěkně hnusný ale aspoň mi nebyla kosa, hoch vedle klepal kosu celej let :-D

Po 4 hodinách jsem standardně byla zoufalá a chtěla žádat padák s tim, že zbytek doplavu. Naštěstí se brzo podávalo další jídlo, který si radši ani nepamatuju ale myslim že tam byl preclik. Jako bych toho německa neměla dost. Na letu z PRahy sme vlastně dostali sendvič kterej byl docela jedlej.

Konečně sme dosedli v Balťáku a já běžela co nejrychlejc na imigrační, stejně sem tam stála hodinu ve frontě. Naposledy jsem si zamávala s těma američankama a čekala dál. Ani sem nebyla nervozní. To já poznam, žádnej průjem ani zalehlý uši. Týpek mi říká, ááá dneska 9 J-1 vízum, děláš tu výzkum. Řikam mu, ne au pair. Hodil oko a zvednul obočí. Řikam já vim, no. :-D Vzal mi otisky, popřál pěknej den a já šla. Hůř se mi dejchalo přes customs s kufrem plnym žrádla který nikdo v papírech nepřiznal haha. Prošla jsem. Nastavila jsem pocker face a úsměv num.1 a dobrý. Konečně jsem zahlídla Pusíka jak zoufale čeká na lavičce. Tak sme si pobulely a jely domu. Ani nevim jak ale usnula sem a probudila se až na Kirby road, což je kousek od baráku.

Doma sem se potkala s novou nanny, Tess. Nemam jí ráda. Američanka. Blondýnase šílenym vkusem. totálně přestavěla "můj" pokoj. Všechno bylo barevný, střapatý bleh...

Začala balící seance, dvě hodiny zoufalství a rozhodování co pošlu domu a co ne. Skončila sem se 150librama odbavených na letišti + carry on a backpack. No nevadí. Ale mam snad vše co potřebuju. Ani mi nepřijde že bych měla tolik věcí, jen ta kosmetika se prostě pronese. Myslim že až budu odjíždět, vejdu se do dvou kufrů ale kdo ví že jo.

Šly jsme spát asi o půlnoci a já nespala, možná dvě hodiny no. Na kráse mi to nepřidalo, tak jsem vzdala i make up, když mě čekalo dalších minimálně 8 hodin s vyhlídkou toho, že nikdy nemůžu zvládnout přestup v Dallasu za 20min z terminálu A na C. Ale co že jo.

Moje boží agentura nemá v popisu práce platit nám kufry, počítají že se stěhujeme s holou prdelí a tak jsem si vesele zaplatila 210 dollarů a vyrazila na cestu. S pusíkem jsme si daly snídani, která stála za starou bellu a bulely sme a bulely. Já víc. Si teda myslim. Podle očí si museli myslet že sem drogovej dealer, protože byly rudý jak čínská vlajka.

Let do Dallasu ok. Myslim že sem chvíli spala. Dallas byl z nebe divnej. Jeden barák jako druhej, stejná barva střechy, pravidelný ulice, jak z filmu. Ale špatnýho. Letiště bylo dobře udělaný. Letušky zahlásili ať nás kdo má spoj ostatní lidi pustěj a co myslíte, půlka se stejně hrabala ven i když nepospíchali. Naštěstí jsem měla v DC boží nápad dát si zadara odbavit carry on, který sem jim vesměs nacpala že ho nechci a díky pusíkovi sem neměla kabelku ale batoh, takže pro běh ideální, ještě sem si měla vzít sportovní podprsenku a shodit 5 kilo aby se mi běželo líp.

Stihla sem to zrovna když byl boarding v plnym proudu. Vedle mě seděli nějaký dva teenageři z Kanady, bylo sweet. Celou dobu se drželi za ruce. Koupila sem si sendwič za 15doladů, páč oba lety byly o hladu že jo. Aspoň pití se nám dostalo. Ale já starej cestovatel už mám stejně svoje triky. Možná je sepíšu. Jednou a nebo taky hned. Páč sem si dala 7 hodinovej nap a teď v noci budu čumět že nespim. Už cestou mě konsternovalo, že pod náma nebyl žádná zeleň, jen hory, skály a hnus nic, pláň. Řikala sem si kam jedu, kam se to hrnu a nadávala si že sem debil a měla sem sedět na prdeli ve VA a žít si svoje naučený.

Na letišti moje kufry vyjely skoro hned, takže paráda. Pauline, která mě vyzvedávala jsem taky našla skoro hned. Pěkně se to proneslo, ale díky bohu se to do auta vešlo :-D
Pauline mě dva dny zaučovala, vim snad všechno důležitý, trochu se furt ztrácim v některejch věcech ale to se snad zaběhne. Vše nebude hned perfektní no. V pondělí na ostro.

Rodina v pohodě, pokoj v pohodě. Ráda bych tu měla nějaký křesílko nebo něco a taky bych vyhodila jednu hnusnou skříň. V koupelně jen sprcháč, kterj já bytostně nesnáším a taky strašně malý zrcadlo. Vloni sem měla celou zeď zrcadlo takže teď je pro mě věc o průměru 20cm dost nepoužitelná ale co no. Můžu na to zkusit dát řeč. to neni taková investice a já si to snad i přivrtam když bude potřeba.

Auto dobrý, děti dobrý, rodina dobrá. Jen sem byla dost konsternovaná z toho okolí. DC je mnohem víc, jak  to říct ... Přístupnější, všude vede deset cest, neni nutný dycky jet po dálnici, když se vám nechce. Tady prostě na dálnici musim chtě něchtě. Místo 5variant jednoho obchodu tu mam jeden. A jsem ráda že je tu aspoň ten jeden no. Všude kopce, mlha a dost zima teda. DC je půl roku tak 80-90F a 90% vlhkost, takže pařák a tady ? 70F s bídou, mrholí, mlha, odpo sluníčko a teplejc ale dole v SFO je na zimní bundu.

Tak jsem doma

Jsem doma sotva pár hodin a už se mi stejská. Nesčetněkrát jsem měla na krajíčku nebo slzela celou cestu, protože mi děti poslaly snapchat, nebo sem si vzpomněla na Ivetku nebo někoho dalšího.

Cesta do Baltimoru byla klasika - traffic. GPS nás vzala pěkně přes celej national mall, kolem všech monumentů, jako naschvál. Bylo zvláštní pozorovat ty lidi - turisty jak se prochází v parném dnu (35C, 85% vlhkost), všechno si fotí a vy víte, že jste tu doma, i když jste tu naposled. Že nejste turista, že ty místa znáte, tak dobře, jako starý prochozený tenisky co je mi furt líto vyhodit. I teď když to píšu tak bulim a to ještě před pár měsícema bych vám řekla ať do DC nejezdíte, že tam není o co stát.

Na letišti jsme zvlážily kufr, no skoro 29kg... vyhodila sem maple sirupy, holt smůla nebudou palačinky s maple sirupem. Vyhazuju sladkosti a nějaky stary hadry, holt je pošlu přes poláky. Kufr ukazuje na stojáka něco přes 23kg, to projde. Příruční má asi 12kg ač je povoleno 6kg ale to přece nikdo neváží. Kabelka narvaná notebookem k prasknutí. No nevadí.

U check in mi bába říká, že je kufr moc těžkej, najednou ukazuje 24,7kg ... Obrátí se na kolegu - takovej mladej tlouštík, jestli je to ok. Kolega se na mě podívá, já zamrkám řasama, vykoulim modrý oči a udělam provinilej úsměv, pán mávne rukou a prej že ok. No tak prej že zvážíme carry on. No to si dělá pr***, to se mi nikdy nestalo ... ok ... prej no to máte taky težký ... povoleno je 6kg, řikam že už to přebalovat nebudu. Pani kouká na kabelku. PAk na ivet jak má 3 igelitky mejch věcí. Prej: to si sebou neberete ze ne ? Řikam ne, to je to co sem vyhazela. PRej tak ok ... a nechala mě jít uff...

Loučíme se, bulim. Ivet se jen lesknou oči. Jen co se otočí, já se uklidnim a ona mi posílá ubulený selfíčko. Takže tam stojim v řadě na sekurity a slzim... Všechno projde v pohodě. Letadlo 25min zpozdeni. Pohoda, furt stíhám spoj ve Frankfurtu. Ok, po 40min letadlo furt nikde. Začínám proklínat půlku německa. Po hodině a pár minutách nenávidim celou Evropu, svoje kufry a lítání.

Naloďujeme se. Moje sedadlo je 43C. Super, u záchodů, v uličce, paráda. Mlaďoch vedle mě se ptá, jestli si nevyměnim místo aby si k němu mohl sednout jeho brácha. S poker face mu sděluju že už sem se tak zabydlela (tzn.vyndala všechny krámy do kapsy předemnou, zvedla kufr do poličky a narvala kabelku pod sedadlo přede mnou) že fakt ne ! Volaj si a sdělujou si že si nikdo nechce prohodit místo. Hoch to za 5 min zkouší znova a jde na to takticky, je to místo u exitu, extra místo pro nohy. Řikam, no tos měl říct hned, vem mi kufr a jdeme, já to tahat nebudu. Kufr se ale nikam k mýmu novýmu místu nevejde, takže zůstává vzadu, kabelku musim dát taky nahoru, páč sem u exitu. Takhle výměna mě začíná srát ještě dřív než si sednu do nový sedačky. Dochází mi, že ve Frankfurtu musim bleskově vystřelit dozadu do letadla pro carry on a pak posbirat kabelku a rvat se dopředu.

Let docela v pohodě. Jídlo děsný. Zima strašná. Deka málo teplá. Donesli nám večeři. Já věděla, že si mám objednat menu dairy free, ale holt sem byla líná a nechtělo se mi platit že jo... Takže těstoviny se sýrovou omáčkou roznimrám a sním jen ty, kterejch se sýr nedotknul, následuje dezert - buchta s cream cheese, to ani neotevírám. Bulka s máslem a čedarem. Vše zvlášť. Řikam si, tak jo, rozříznu tu bulku a namažu ji máslem, to mě nezabije. Bulka je jak na strouhanku. Zlomim plastovej nůž v momentě kdy ho zapíchnu do tý housky nebo co to je. Paní vedle mě vybuchne smíchy a nůž odletí neznámo kam. No nevadí. Následně se s mojí spolusedící snažíme dostat do balení sýra což se prostě nedaří a nedaří tak jí nabízím můj, kterej naštěstí rozbalíme. Následuje pidi coleslaw salat kterej je poměrně chutnej a rye chleba ten byl dobrej. Dostáváme flašku vody ani nevim kdy, jen vim, že se mi ocitla v kapse před sedačkou a taky někdo zhasnul to světlo nademnou. Usínám a sem v polospánku asi tři hodiny, pořád se hlídám abych nespadla hlavou na rameno tý pani vedle a nebo abych nespala s otevřenou pusou což dělam výhradně v letadle a taky pěkně slintam (zdravim spolucestujícího do Bostonu a taky Chicaga)

Následovala snídaně, opět bulka, máslo, džem, sýr, šunka, pár plátků ananasu s melounem. Vzpomenu si na emily a bulim si do snídaně. Nůž nelámu, radši bulku ukusuju než abych se ji snažila rozříznout.  Mam zmrzlej nos a omrzliny prvního stupně na rukách, hádám. Nechápu ty ženský v žabkách a letních šatech, fakt ne.

Na letu je hodně dětí a naprosto mě dojímá když je matky/otcové vemou na procházku přes celý letadlo aby probudili co nejvíc lidí.

Ve Frankfurtu sprintuju pro kufr, je dál než sem si myslela ale poměrně rychle se proboxuju zase dopředu pro kabelku. Dobrej nápad, dobrej plán. Myslim že mě ty lidi nenáviděj. Cestou z letadla vidim ten mrdník, už chápu proč trvá tak dlouho to letadlo uklidit, tohle sem fakt jeste neviděla. Prasata ty lidi fakt.

Na ploše nás nabírá autobus a jedeme na vyhlídkovou jízdu přes všechny terminály. V letadli hlásili že můj let má novou gate, jedeme kolem ní busem, modlim se aby brzo zastavil a já nemusela běžet daleko. Mam míň než hodinu. Vystupujeme na terminálu C, já letím z A. Pecka. musím skrz security, wtf?! Následně přes další kontrolu a do jinýho terminálu. Procházím znova security a jako naschvál, když mi zbejvá 20minut do odletu si vychmátnou můj kufr i kabelku. PRosim celníka, zda to můžeme udělat rychle, pac mi jinak uletí letadlo a já už prošla security v usa a tohle je connecting flight. Pán chce otevřít carry on. Rozepínám zip a řikam že víc to otevírat nehodlam, že je to mess a jestli to otevře tak si to zpátky zavře, páč ja na tom kufru odmítám zase ležet aby šel zapnout. Pán řekne že ok že to vidět nechce a hrabe se v kabelce, řikam je tam krem, tampony, notebook, nic moc, pár prášků. můžu jít ? Pán už mě má plný zuby a vidí, že budu pokračovat v mluvení dokud mi kabelu nedá. Podá mi jí a řekne good luck. Běžim terminálem a dobíhám k přepážce, která je uplně jiná než hlásili v letadle, ale ušetřilo mi to pár km v halách letiště. Z gate 60 na gate 13. Pro jistotu se ptám jestli jsem dobře. Prej jo. Pani mi nabízí 215 euro kdyz dobrovolne prejdu na odpolední let. Rikam NO WAY ! Nesnášim overbooking. Kokoti.

Let má klasicky sekeru, takže sem se hnala zbytečně. V hale vidim skupinku čechů v krásných olympijských oblečcích, včetně apartních žlutých, červených i modrých kloboučků a celá ta krása je zakončená sandály ze stejné kolekce včetně bílých ponožek. Krása střídá nádheru a já si neodpouštím komentář, že už jsem vážně skoro doma.

Jen co nás zase narvaly do autobusu, kterym jsme jely asi 20min pres cely letiste vedem s random pánem diskuzi jestli do té prahy nejedeme náhradním spojem - busem. Naštěstí se objevuje letadlo značky Lufthansa a my můžeme nastoupit. Usínám a ani nevim že sme vzlítli. Tím pádem nedostanu ani bagetu, ani napít. No nevadí že jo.  Němec důchodoveho věku se neustále otáčí, vrtí a mele. Mění si bagetu s ostatními pasažéry a naklání se přes můj klín k okénku. Naštěstí už klesáme a přistáváme.

Je krásně vidět celá Praha. Hrad, Karlův most, Žižkovskej vysílač, všechno. Chce se mi tleskat radostí.

Na letišti můj kufr vyjede poměrně brzo. Okoukávám customs, no jdou tam po každym a je jich tam celkem dost Jeden si to štráduje ke mě. Čumim do země. Tady mrkání nepomůže, dělam že nejsem. A tato taktika vyšla. Ufff ...

Konečně doma !

I will miss you !

První srpnový víkend byl můj poslední v DC. Shodou okolností mi host máma i děti odjely na Rhode Island za babičkou a já zbyla s host otcem sama doma + jsem dostala po,ut off a děti jsme měla vyzvedávat až ve středu odpoledne.

V sobotu ani nevim co jsme dělaly, poslaly jsme balík přes poláky, najedly se v paneře. Byl hic. Já furt střevní chřipku nebo co. Večer jsme jely do venkovního kina. Jo, přesně to kino jak z filmu, kde zaparkujete, dáte si reproduktor do auta a koukáte na film. Zážitek dobrej, film děsnej, protože jsem usnula po prvních 5 minutách. Možná to nebylo filmem ale tim že jsem z pátka na sobotu přišla ve 2 ráno.

Na nedeli mi Ivet naplánovala takovou menší pártošku nebo spíš rozloučení z DC. Spala u mě, takže jsme po 9 vyrazily ven. Já musela dojet zalejt zahradu a obstarat kočku, což je moje brigáda na tenhle týden. 10dol/den .. no lepší než nic že jo. Pak mě Ivet vzala do Georgetownu do Crumbs and whiskers což je kavárna s kočkama. Tam už na nás čekalo překvapení v podobě Kamči. S kočkama jsme hang outovaly hodinu, daly si ledovej čaj, kafe a makronky. Následoval brunch v restauraci kam chodil i JFK. Čekala sem že to bude drahy jako prase, ale ani nebylo a bylo to moc dobry.

Hodily jsme Kami domů a pokračovaly v objíždění města, jen tak sem a tam ... Následovala procházka a zmrzlina v Alexandrii a pak mi Ivet řekla že musíme jet. Vzala mě k nám domu. Moc sem to nepochopila. Uviděla jsem Tuane a její auto a něco/někoho kdo se za ním schovával. Sáruška <3 Já čula že kecaj, že přiletí až o půlnoci. Tak mě zase rozbulely, pindy. Prvně mě Ivet rozbulela už ráno, stačilo projet kolem Rosslyn a vzpomenout si že tam sem chodila do školy, blah .. Pak most kam chodime na paddleboard ... No brečela bych zas jen o tom premejslim.

Chvíli jsme seděly u nás pod balkonem a houpaly se v křeslech, žraly cupcaky co mi donesly. Dostala jsem konečně balonky :-D včetně těch uchylnejch s princeznama. Děkuji Ivetko. Poslední plán byl večeře, tak jsme šly na takovou domácí kuchyni do McLean family restaurant. Docela dobry a dezert moc dobrej. V prubehu vecere mi psal host otec, jesi mam kliče od Toyoty u sebe. Pisu ze jo, ze doma budu do hodiny. A on ze koupil novy auto, jesi prej Toyotu odvezeme zpatky a ze muzu ridit novy auto. YAY !! Koupil Mazdu 6 sport. dobrý žihadlo. Jezdim tu jak pirát, i když jenom na 5 dní. Nicméně, když jsme se s HD vrátily domů zjistil že už stačil ztratit jedny klíče. Do dneška jsme je nenašly.

....................................

Ve čtvrtek nás rodinná kamarádka Gita pozvala s holkama na paddleboarding a shopping v Georgeownu. Večer jsme měli objednanej stůl na mojí bye bye party v řecký restauraci.  Nicméně, dětem ve středu zrušily let a chudinky moje musely vstávat před 4 ráno protože je dali na ranní let. Byla jsem nadšená že neztratily pasy s vízama do Tanzanie a že mě sami našly na parkovišti u letiště, už jsou to velký holky samostatný. Juli mě dokonce objala což bylo hrozně sweet. Se stalo asi 2x za tu dobu co tu jsem.

Po návratu domů jsme se pustily do akce kulový blesk což obsahovalo praní, praní, praní, sprejování proti hmyzu a balení. Odpo se nikomu nikam nechtělo, včetně mě, ale Gita už na nás čekala, takže jsem výchovně ukecala Emily na froyo a jela se mnou. Bylo to fajn. Gitě se vdává bratr a ona jde za světka, sháněla šaty, jedny jsme koupily (vybrala jsem jí je já) a další jsme zkoušely ve svatebním obchodě, chtěla jsem si tam zkusit všechno, fakt moc krásný věci. Následovalo vegetariánský taco, čokoládový pralinky, nějakej šíleně sladkej a tučnej drink pro Emily a jely jsme domu se osprchovat protože z nás uplně teklo jakej byl hic.

Na večeři jsme si s holkama vzaly uber, řídil jak vrah zase. Tý restaurace jsem se bála, Řecko zavání jogurtem a tim jejich šílenym chlastem. Nicmeně to byl mix i turecký a libanonský kuchyně. Dobrý to bylo. Po večeři a par faux pas s rozbitejma skleničkama jsme jeli domů. Rodiče pro mě měli dárek a holky mi přivezly něco od babičky z Rhode Islandu. Dostala jsem naušnice od Tiffanyho a učebnici anglické gramatiky, protože si babička pamatovala že jsem mluvila o tom, že moje gramatika je tragedie. Bylo to pěkný, protože do pátrání po nejlepší učebnici zapojila babička celou rodinu, vč.přátel.

Pro moje děti jsem měla polštář s prvním písmenem z jejich jména. Pro Emču pyžama z primarku - jedno s unicornama a druhý s nanukama. K tomu puget z lízátek. Pro Juli naušnice a sticky notes a klipsy se smajlíkama. Běžela mě obejmout a obejmula mě i Emily, nezvykle dlouho. Fakt sem nevěřila že si k oboum vytvořim takovejhle vztah, ale ony jsou jako moje ségry. Byla jsem moc ráda že se jim dárky líbily. Pro rodiče jsme měla "jen" rámeček s fotkou. Ať maj památku.

Pak jsem do půlnoci balila a od 5 zas nespim, takže sem balila, vyházela xy věcí a ještě si vymyslela že pošlu krabici přes poláky. Jak člověk může nashromáždit tolik věcí, to fakt nechápu. Za rok ...2 kufry mi budou fakt málo. Co potáhnu domů za rok nechci vidět.

Vyškrabuju zbytky

Čas utíká jako voda a za týden už budu pomalu vařit poslední večeři pro děti. A výborně, jen o tom píšu, už mi lezou slzy do očí.

Mám skoro sbaleno. Jenom dárky teda. Je toho kufr. Kam se sbalim já nevim. Asi že carry on.

Poslední víkend je přede mnou. Mám střevní chřipku, skoro tejden. Nebo něco na ten způsob. K doktorovi nejdu. Takže držím výbornou dietu. Cola po lžičkách, suchá těstoviny a cheerios, taky suchý, ty nesladký, bez chuti a zápachu. No, kdybych aspoň zhubla !

Někomu je holt přednější lovení pokemonů než bejt se mnou, i když ví, že tu za pár dní už nebudu.

Divno lidi jsou všude.

Na poslední tejden mam brigádu, zalejvat kytky a hrát si s kočkou. Za 6 dní, 60dollarů. Lepší než drátem ...

Pořád nemám letenku do SFO, holt agentura si dává na čas. Asi taky čekaj jesi dostanu víza nebo co ... Vtipný na tom je, že mě uháněj HONEM HONEM zaplať pojištění protože jinak umřeš, ale neboj nepřejeme ti nic špatnýho.

Maník v bance mi mění peníze, bere si mojí kartu, říká si o ní dvakrát. Divný. Jen vylezu z banky, pípá mi mobil že mam žádost o přátelství na FB. Hádejte, jo, ten zaprcatělej ind z banky, na profilovce mimino a manželku.

Mám novou banku. A novou kartu, s americkou vlajkou. V sobotu mi volá maník z banky, jak se mi můj účet líbí. No ještě nevim, nemam na něm ani dollar.

Nudím se. Spím.

Zhubla jsem, ale furt sem tlustá.

V nejlepší den se mi rozbilo auto. Do DC vyzvednout Kamču ještě dojelo ale cestou na letiště dělalo divný zvuky. V koloně o 5 pruzích, ve chvíli mé snahy zařadit se ke správnému výjezdu se seklo že pojedeme dál a prostě brzdit nebude, zastavit se podařilo ale přeřadit už ne. Chcípla jsem motor ... Naskočil ale pokračoval ve zrychlování. Na silnici si z 35mph zrychlilo na 45mph behem pár vteřin. Kobra 11. Zastavuju parkuju, čucham jesi to nesmrdí. Ok, servisák řikal že minule že je to auto unaveny, tak mu dame rest. Po hodině na sluníčku a následném dešti se Honda umoudřila a domu dojede. Všichni šťastný že žijem. Dostávám Toyotu která v pondělí neprojde technickou. Díky blond vlasům, modrejm očím a mrkacím řasám dostávám od pána stickeru aspon na 14dní. Přesně to co potřebuju a pak si s tim jezděte kdo chcete. Že jo ...

Weird to think how different things were a year ago

Můj rok se jisto jistě blíží ke konci.
Ještě před chvílí mi zbývalo 10 týdnů a dneska je to míň než měsíc. Při tomhle pomyšlení mi naskakuje husí kůže. Neumim si představit že se ze svýho pokoje sbalim a odjedu pryč. Žije se mi tu hezky. Nechci naposledy projet naší ulicí a řikat si jestli se sem ještě podivam. Nechci se loučit s Pusíkem a Sárou a nevědět kdy se zase uvidíme. Kdy půjdeme na kafe, kdy pojedeme na bláznivej výlet, kde se zaručeně něco posere jako dycky. Za 4 tejdny vstoupim do nový nejistoty. Jestli se mi tam bude líbit, jaký bude naše sousedství, jaká bude rodina, najdu si kamarádky, vydržim to další rok ?

V týhle situaci by mě měli asi podržet a podpořit kamarádi. O to hůř, když začnete mít pocit že žádný nemáte. Postupem času jsem se vytratila z jejich hledáčků a už málo kdo se ozve. Jasně, každej si řeší svoje, každej má jiný starosti. Ale zeptat se jak se člověk má, to už se dneska asi nedělá. Z Čech mi vlastně nepíše nikdo. Smutný, že jo?

Jedinej kdo se mnou zůstal v kontaktu, vlastně, už 10 let nás dělí pěkná dálka a teď ještě větší je Verča. Moje anglický holky. Tohle přátelství vzniklo tak šílenym způsobem, přežilo tolik věcí že mě utvrzuje v tom, že je fakt opravdový. Nedávno sem četla článek, že když přátelství přežije 7 let bude už navždycky pevný.

Uplně vidim, až přijedu do Čech, že po mě neštěkne ani pes. Těšim se na holky z práce. Zapaříme a podrbeme. Tim jedinym sem si jistá.

Tenhle blog dopisuju s odstupem několika dní. Měla jsem s holkama takovou debatu. Jsme tu vlastně uplně sami a přitom s někym pořád jsme. Ať už se obklopujeme host rodinou nebo kamaradkama nebo randetem a i přes to, jsme sami. Pokud už tu s nějakym chlapem randíte, víte že to asi nikam moc nepovede, protože vaše víza končí za xy měsíců, vdávat se nechcete, tak si řeknete že do toho nebudete tahat nějaký city a prostě se jen povezete na vlně a budete si užívat ten čas, kdy si nemusíte povídat o dětech, nedostatku peněz a poslouchat cizí stěžování. Jenže zákonitě, k tomu chlapovi přilnete o to víc, tim že nechcete, to že je tu člověk sám. A víte, že to pak bude bolet. A budeme zase sami. A budou tu ty kamradky co vam rikali: " ja ti to rikala".
(ted bych chtela vyvratit nejaky dojmy ze pisu o sobe, pisu obecne o mým postřehách o životě ap)

Já jsem to pocítila přesně dneska. Uvažuju o tom už několik dní. Někdy si prostě chcete popovídat s někym kdo vás zná víc jak pár měsíců, někdy prostě chcete zpátky domu ale přitom nemusíte bejt nutně home sick. Občas chcete mít vedle sebe někoho na koho se můžete upnout, s kym si povídat o blbostech a neřešit svět okolo. A přesto, jsme sami. A je to těžký. Někdy.

Poslední dny mě rozbrečí už uplně všechno. Od mladejch koloušků (jo ted myslim zvíře) u silnice, po zhruba předposlední kafe s kamaradkou Sárou. Mejm americkejm kamaradum dneska umřel pes. Bylo mu 14. I to mě rozbrečelo. Rozbrečelo mě i moje host dítě, který jede na tejden pryč.

No nevadí. To je život.
Chtěla bych jen všem těm debilům říct, že se tu nemáme dycky růžově, že to tak možná z našich IG a FB vypadá ale bohužel, i nám je někdy smutno, i nám někdy chybí něco i když nevíme co.

Ale někdy i tak chci bejt radši sama než s někym. Vlastně jako dneska.

OC/AC - New Jersey

Na 4th July víkend jsme si s Ivetkou naplánovaly výlet do NJ konkrétně Ocean a Atlantic city. Válečka na pláži a tak. I když jsme předem věděly že na pláži nevydržíme víc jak tři hodiny v kuse :-D

V pátek po práci okolo pátý jsme konečně vyjely směr Marmora,NJ. Ubytování je story sama pro sebe. Protože se tenhle výlet plánoval last minute, protože lidi co chtěli jet taky neustále měnily názory a nakonec to odvolali, moc možností na ubytko nám nezbylo. Původně sme chtěli jet blíž k AC nebo OC v Marylandu. Jenže tam nic nebylo a když tak  to bylo drahý nebo nám přes Airbnb nikdo neodpověděl.

Našly jsme dům s názvem Happy Buddha house. Nebo tak něco. Všude vánoční světýlka, různý obrázky, šátky a deky na zdech, no takový doupě. Ale ok, 45dolarů za noc pro nás bylo víc než dobrý. A na pláž to bylo 15minut autem. Paráda. Jen co jsem zažádala o booking mi týpek/majitel píše že než mi potvrdí rezervaci, chce o mě a mojí spolucestující něco vědět. Sepisuju svojí životní story, která by se mohla nominovat na nějakou knižní cenu kdyby to jednou vyšlo v tuhý vazbě.
Týpek přikyvuje, je nadšenej že my sme nadšený a potvrzuje rezervaci a stáhne mi prachy z karty. Ve čtvrtek večer, den před odjezdem mě začně bombardovat smskama a píše mi na facebooku. Že mi chce poslat nějaký instruktážní videa a nějaký house rules. Řikam bože, dej mi pokoj :-D  A pak že si chce zavolat, že je to nesmírně důležitý. Nechci s nikym mluvit, mam lidí plný zuby za celej den. Odkládám to na pátek. Poslal mi videa. Je to instruktáž kde a jak co rozsvítit, jak zapnout hot tub a hlavně jak se dostat do areálu protože je to takový to sousedství za branou, kde hlavně nikdo nemá ponětí, že týpek pronajímá pokoj pres airbnb. V pátek na cestě mu s Ivet voláme. Týpek nám dává rady do života v OC/AC což nakonec uznáme za vítané a dá nám návod jak se dostat přes bránu s hlídačem. Před hlídačem hrajeme komedii že sme majitelovi kamarádky co přijely na návštěvu. Klepeme se, že se na nás zeptá na něco ale naštěstí se víc chytá na náš přízvuk a nakonec řekne že jeho mama emigrovala před Hitlerem do USA, takže kecáme o ČR. Pecka.

Konečně se dostáváme do domu, výbuch smíchu. Protože sme se na ty videa vysraly, nevím jak co zapnout. Koukáme na videa obhlížíme dům. Týpek píše smsku že doma neni a že přijde až ráno. Paráda. Padáme na hubu a jdeme spát.

Ráno vyrážíme poměrně brzo na pláž do OC, kam trefíme omylem, protože sme původně chtěly někam jinam, ale já z dálky viděla ruský kolo na pier a tam sem prostě musela. Pláž pěkná, boardwalk taky. Válíme se na sluníčku asi 3 hodiny, jednou se deme decentně ošplouchnout do vln, pozorujeme surfaře. Nudíme se. Jdeme se projít a procourat pár obchodů. Fotíme miliony selfíček a tak. Kupuju pohledy, jak jinak.

Vracíme se zpátky do doupěte s tím, že se zkulturníme a vyrazíme do AC do casina Taj Mahal (který bylo v sexu ve městě) Prošly jsme casino a rozhodly se pro večeři v Rock Cafe. Burger dobrej. Následně sme šly na boardwalk a na pláž.

Domu sme se vrátily kolem 1 ráno a padly za vlast do postele. Ráno nás uvítal déšť a tak bylo rozhodnuto, že dneska se slunit nepůjdeme. Jely jsme na výlet na Cape May a maják. Prošly sme takovej malej hike, kde sme viděly malý zajíčky, krocany a různý jiný zvířata ve volný přírodě :-D

Protože se trochu vyjasnilo, jely jsme na pláž kousek od majáku, kde byly tři velký mola se zábavním parkem. Koupily jsem si lístky za 60 dolarů a jezdily na kolotočích jak malý smradi. Na závěr sme si daly Funnel cake, což je takovej sladkej langoš s horou ovoce a sirupu. Bylo to moc dobrý.

V pondělí ráno jsme se domluvily že vyrazíme na cestu protože byl svátek a večer/odpoledne byly všude ohnostroje, zavreny silnice a spousta lidi se bude vracet z prodlouzenyho vikendu. Takze sme si zabalily a vyrazily asi v 9. Asi po 20minutách jízdy jsem si vzpomněla že jsme u týpka zapomněla fén na vlasy a žehličku, takže mu Ivet volala že jedeme zpátky :-D Kluk byl tak hodněj že nám to dovezl až k bráně a strašně se mi smál když sem mu řekla že mi zachránil život :-D

fotky doplním asi později