Negativní myšlení

Otázku negativismu, negativního přístupu k životu, negativního myšlení rozebírám se svým okolím už docela dlouho. Já sama jsem měla období a mívám občas dny, kdy všechno bylo na hovno, kdy se nedařilo a kdy člověk chtěl bejt zavřenej doma a spát klidně měsíc v kuse. Přičítám to částečně pubertě/věku.

Postupem času, zkušenostma a nevim čim ještě jsem si uvědomila že timhle člověk ubližuje jenom sobě. Především svýmu zdraví. Obyčejně, když se nedaří a je všechno na kosočtverec je člověk ve stresu. Následně se u mě projeví nějaká změna na zdraví, nejčastěji opar, afty, klidně zvracení, střevní chřipka. Ono taky záleží co vás žere a pod. Ale to bych asi moc začla rozebírat věci o který mi v tomhle článku ani tak nejde.

Já věřim tomu, že i negativní situace/zkušenost člověka může posunout a může mu pomoci. Chápu že jsou občas ty situace tak vyhrocený a tak špatný že je těžký si to říkat a uvědomit ale postupem času si určitě řeknete: "zvládla jsem to" nebo "přežila jsem".

Ve svým nejbližším okolím mam jednu totálně negativní osobu. Z dobrý vůle, jsem se snažila dát jí rady do života (i když kdo by poslouchal člověka o půlku mladšího že jo) že je potřeba se radovat i z maličkostí. Já se každý ráno usměju, když vidim že je venku hezky, že nám krásně kvetou keře na zahradě, nebo když potkam roztomilou kočku na ulici. Prostě cokoliv !

Přece nemůžu žít s tim, co zas zejtra přijde, co se zase posere, zase je hnusně a chčije. Nemam peníze, nemam náladu, nemam dovolenou, nemam nic. Slyšíte ten rozdíl jak to zní ?!

Jiná osoba mi řekla, že tenhle přístup k životu mě přejde věkem, že teprve poznám zodpovědnost. Tak pardon. Nejmladší nejsem. Zodpovědnosti, jsem na svůj věk měla v životě taky dost. Od práce, po hmotnou zodpovědnost, po úvěr na auto, děti, mimina, vyřizování, zařizování. A jestli mi někdo ještě řekne, že to neni reálněj život tak si prosím obujte na den moje boty a pak můžete posoudit kdo si žije pohádky na růžovym obláčku.

Dalším názorem je to, že "inteligentní lidé" jsou většinou negativní protože mají větší přehled a více informací, poznatků. No, co k tomu říct. Přít se o to, kdo je nebo neni inteligetní asi nebudu. Ale myslim že tohle je totální kravina.

Jak si kdo ustele, tak si lehne. Jaký si to uděláš, takový to máš.

Z života stejně nevyvázneme živý. Peníze budou, my nebudem.

Nevim jestli sem timhle někomu pomohla, rozvinula myšlenku, nebo donutila k zamyšlení ale tak nějak to ze mě zase muselo ven. Žít neustále v tom, že je vše na pytel je na prd. Sama jsem měla takový období i tady v Americe, kdy se na mě lepil bad luck kudy sem chodila. Poslední třešičkou na dortu byl zlomenej loket a dlaha na skoro dva měsíce. A vidíte, žiju. A už teď můžu říct že i tyhle bblý zkušenosti mě posunuly dál.

Tak prosím, každej den, aspoň jednu pozitvní myšlenku. A to nejsem žádnej sluníčkář. ok?

tady tak jen ve zkratce ... Já s tim plně souhlasim
http://zdravi.euro.cz/clanek/sestra/negativni-mysleni-a-jeho-dopad-na-lidske-zdravi-468396

Víkend

Aby nestála řeč... Ivetce přijela mamka na návštěvu tak jsme se domluvily že pojedeme do Annapolis a v neděli do Philly <3

Klasika, jako dycky když se chystáme do hlavního města Marylandu - Annapolis začne chcát. Odkládáme odjezd o půl hodinky minimálně páč po o má přestat chcát. Jedu do Dollaru a utratim 20 za samý potřebný věci i když původně jedu jen pro odlakovač.

Vyjíždíme a chčije čim dál víc. Parkujeme, poprchává. Ok ... Našly jsme dobrý parkování za dobrý prachy a vyrážíme do města. Nacházíme peckovej krám s čerstvejma palačinkama. Náplň si buď člověk může vybrat sám nebo už z předdefinovaných variant. Dávám si karamel, čokoládu jahody. Ivet testuje slanou variantu se sýrem a slaninou. Tina si dává čokoládu a maršmelouny. Sladký jak cecek prej. Moje se povedla a Ivetina byla taky mňam.

Do Námořní akademie se nedostaneme páč Ivetka nemá žádnej doklad. Takže příště. No aspoň víme kam pojedeme až nebude co. Aspoň budem moc okukovat námořníky. I když tam jsou samý ucha a my jsme stařeny. Teda já, Ivet ne.

Jedem hledat maják. Už po 2. Nacházíme maják, park i pláž. Paráda. Vstup 3dolary. Už víme kam v létě. Divnej písek. Přes žábu nám skočí žába a němka má infarktovej stav.

V neděli vstávám v půl 6. Ještě dřív jak do práce! Vyjíždíme do Philly. Kdo ví a zná je mu jasný že Phillu miluju a celou Pennsylvanii taky. Město sme prošly klasicky. Moc sem nefotila památky spíš to co jsem z minula neměla a takový ty detaily na co člověk narazí omylem. Viz. Instáč. (katchichi89)
Snapchat nemám :P Takže pardon, že vás nezahltim fotkama z downtownu a Rockyho schodů. Myslim že to tu už někde z kraje bude a opakovat se nechci.

Na pozdní oběd jsme se zastavily zase v Reding Market. Nejlepší místo na světě. Koupila sem si makronky a čínský nudle po kterejch prahnu uz dlouho. Mňami. Holky ochutnaly cheesesteak a taky mnami. Taky sem si v čínataunu dala babltýčko.

Chce se mi ?

Otázka prodloužení tu smrdí už asi od února kdy se mě host mum zeptala jak to vidím, že je čas začít řešit novou aupair ale že jsem vítaná zůstat. Řekla jsem že nevim a že si to rozmyslim.

Po cca týdnu jsem došla k závěru, že pokud prodloužit tak jinde. Nový lidi, místa, zase trochu nepohodlí a rutina pryč. Tím pádem oni mohli hledat novou holku, která báj d vej přijede příští tejden. Já už jí znám. Nic proti ní nemám, ale prostě je to moje místo, já tady bydlim a nemusí mi připomínat tim že tu bude na tejden ted že za pár měsíců odjíždím. Tady je pro mě teď doma. (už pomaluju natahuju k breku jen na to myslim a píšu o tom) Neuvěřitelně mi to tu přirostlo k srdci. Naše ulice, vždycky když jedu domu z toho kopečka kolem všech těch domků a krásnejch předzahrádek, sousedi mi mávaj na pozdrav tak si řikam kdy tu pojedu naposled. Ježiš to bude brek... Holky jsou jako moje mladší ségry, rodiče i ta rutina mi bude chybět. Všechno.

Dneska se mi dostalo odpovědi že i v 27 si můžu zažádat o obnovení víz. Takže jsem více méně rozhodnutá prodloužit. Ale pak si zase říkám chci já zase někam, dělat ze sebe debila, starat se o smrady nevychovaný. Zase se někam balit a trmácet ? Jenže o tom to asi je. Prostě se překonat a jít do toho znovu.

Život tady je fajn, dokážu si vydělat hezký peníze, můžu cestovat a nemusím se starat o jídlo a bydlení. Auto k dispozici. Je to takový pozlátko, ale nebojte má to taky svoje proti.

Občas, i když tu máte spoustu lidí kolem, i čechy se cejtíte hrozně sami. Daleko od všeho a všech. Kamarádi z Čech na vás postupně zapomínaj a já věřim že až se vrátim tak po mě neštěkne ani pes. O důvod víc pohnout se dál z Kutný Hory a zkusit to zase jinde.

Tak jako tak, ať už budu v ČR nebo tady nebo mi jebne a pojedu do Anglie tak se budu stěhovat. A asi ne naposledy.

V Čechách na mě čeká auto a pár lidí ale já se asi ještě nechci vracet. Tohle je hrozně těžký rozhodování.

Story R.U.K.A

Konečně (doufejme a modleme se) se vyřešilo všechno kolem mojí ruky.
Ať vás teda uvedu do obrazu. 19.11.2015 sem šla, spadla na lino, držela starej iphone v pravý ruce a celou váhu sem hodila na levej loket. V podlaze zůstal ďolík a mě zůstala zlomenina lokte těsně u kloubu. Dobrý místo ne ? To se jen tak, někomu nepovede.

Ten večer jsem jela na urgent care. (ten vtipnej příběh jak sem 6 hodin nebo kolik čekala že ta bolest a otok přejde a uvařila večeři sem vám říkala ? asi jo.) Bylo to tak tak aby nezařeli. Zavírali minutu po tom, co jsem tam přijela. Ale byly děsně milý a ochotný. Udělali rentgen a konejšili mě že za 14dní budu s rukou mávat jako dřív. Ale prej pro jistotu k ortopedovi. Skásli mě o 35dollarů jak praví moje pojistka (pro jistotu jsem tu s Cultural Care/pojištění erika/aetna).

Řikam si dobrý, prášky nějaký doma máme nebo si koupim Tylenol v Safeway a bude klid. S klidem pokračuju další tejden k ortopedovi kde mi spadne úsměv ze rtu. Ortoped nechce platit ted teda nic. Nicméně mi sděluje že 6 tejdnů dlaha minimálně. Nezvedat nic, nehejbat, neřídit (v piči nejvíc, pardon). Řídim aj tak, ale omezeně.

Ortopeda navštívím ještě asi 5x pokaždý děláme RTG a pak si chvíli povídáme jak sse má moje ruka, změříme rozsah a jdu domu.

Doma každý den vybírám poštu ze schránky. Začaly mi chodit obál od AETNY s výpisem kolik proplatí za mojí léčbu a kolik co stojí a kolik já mám doplatit. Tenhle dopis mile nazývají  VYSVĚTLENÍ BENEFITŮ ZDR.POJIŠTĚNÍ. Když to ale otevřete a tam vidítě že RTG stojí 48dol (proplatěj teda celej) ale že si doktor za 15min pokeru bere něco kolem 200dol z ktetejch teda platim 35dol zase to už vám klesá čelist.

Při další kontrole vás už na recepci kasírujou páč nemůžete zůstat nic dlužný. Ptam se, co to vůbec platim. Dluh za urgent care. 95dol. Jakože cože ? Platim a držim hubu a krok.  Ještě dvě kontroly a bude po srandě.
S ordinace odcházím v lednu těsně po svátkách s volnou rukou která se hejbe sotva pár centimetrů tam a pár zpátky. Bojim se že sebou někde fláknu a půjde do sádry znova. Bojim se všechno. A hlavně to nechci platit.
Dostávám papír na rehabilitace. Jedu tam rovnou. Prej daj vědět kolik budou chtít.
No, jestli 35 za každou rhb a mam jich mít 15 a víc tak potěš koště.
Druhej den dostávám info že neplatim prvních deset návštěv. Jásám.

Doplatím dluhy za ortopeda, urgent care už zaplacená je 3x. Tak jásám že mě to ještě vyšlo dobře.

Ale to se nenaděju a začnou mi chodit účty za rehabku. Pár je jich zdarma ale následně přijde 432 a pak 232dolarů a to mě už omejvaj. Ne že bych ty prachy neměla, ale tady jde o princip. Když řeknou že zdarma, daj mi na to podepsat papír že jako souhlasim tak proč něco účtujou.

Nespočetně krát volám na pojišťovnu, do nemocnice, k ortopedovi, na rhb, do agentury. Nic. Brečim bezmocí. Naštvu se (slušně, ale velmi slušně řečeno) a rozešlu na všechny  a všem co s tim mají něco společnýho email s předmětem BAD LUCK kde popisuju co se stalo co sem kde platila a už jako fakt nevim. Přidávám fotky všech dokladů, papírů a kartiček.

Naštěstí se ozve nějakej šikovnej člověk a předává to k řešení. Za měsíc se ozvou. Ok, trvalo jim to měsíc a jeden den a vrátili mi 95dol za přeplacenou urgent care. Takže musíte zavolat tak 3x a poslat jeden email aby se něco hnulo.

Nicméně ty pálky za rhb nikdo neřeší a neřešil. Píšu emaily každej tejden. Pokaždý se mi dostává jiný odpovědi, nicméně claim tam mají a řeší ho. Včera už jsem se fakt nasrala. Je to víc jak 2 měsíce co jsem ukončila léčbu, do konce programu nebo pobytu ve VA mi zbejvá 4 měsíce, nechci tu něco dlužit a vůbec. Píšu slušně asertivní email ať to konečně někdo pořeší.

O 24hod později dostávám odpověď že se uráčili to projít a celou rhb mi proplatí.

YES.

Tímhle sem chtěla (ve zkratce :-D ) říct - > hádejte se, nedejte se.

Čičikágo

Abych začala uplně z kraje, Bětku, moji travel buddy pro tenhle výlet jsem poznala ještě v Praze. Všechno to vlastně začalo nějak na fejsbuku, kde mi napsala (nebo já jí) kam přesně k DC kdo jede. Slovo dalo slovo a v den, kdy mi daly víza sme si s Betty šly sednout v Pze do Costy na kafe. Každá její story začínala slovy: "když sem měla kocovinu...", "když sme byly chlastat----" a podobně. Řikala sem si, fajn někoho v okolí znát, ale tohle asi neklapne.

Opak byl asi pravdou. Protože Bětka je holka do nepohody a tak sme se rozhodly po pár randíčkách a drobnějších výletech že spolu pojedem do Chicaga. Respektive ja nasla levnou letenku a napsala ji at jede se mnou.

Odjížděly jsme v pátek v půl 10 večer. Díky bohu sem mohla zkončit v práci už v 5, stačilo rozvíst děti po kamarádech a do školy. Co miluju, je páteční traffic, v koloně sem stála už 2 míle před nájezdem na dálnici. Na samotný dálnici se jelo krokem až do Takomy. Běžně by mi cesta vzala 30min, ted to trvalo hodinu a kousek. No prekérka. Betty klasika nestíhačky. Zapomínáme odbočit, žádnej kokot nás nepustí zařadit se do správnýho pruhu abysme se vymotaly z Takomy a tak volíme prasáckej U turn, konečně to valíme směr Baltimore.

Poměrně v pohodě najdem Longterm garáž a už jedem shuttlem na letiště. Betty má kosmetiku po celym báglu ale hlavně ne v pytliku. Sebou má velkej sprej a žiletku. No nic, zkusíme zda  to projde přes kontrolu (nikdo si toho nevšim heh). Pijeme pivo. Schovaný v kabelce, protože se tu nesmí pít na veřejnosti.

Procházíme kontrolou a jdem rovnou k bráně protože máme akorát tak čas. Let uběhne uplně v pohodě a i přes velkou únavu usínám až skoro u Chicaga tak na 15min. Občas je ale power nap lepší než spát celou noc. Dva poslední tejdny sem makala jak debil 16hod / den a spala možná tak 6 hodin denně. Ale co že jo, nebudeme si kazit večer, mladý sme jednout.

Dosedáme v Chicágu a bereme Uber na hotel. Řidič nás nemůže najít. Je černej a asi zhulenej. Když nás po 20min najde a řekne že vlastně pracuje na letišti, nechápeme jak mu naše direction na arrivals nemohly bejt jasný ale to nevadí že jo.

Týpek je totálně hotovej z Betty která mu furt něco mele o Chicagu a Cermakovi což byl nějakej Čech kterej byl starosta v Chicagu či co. Týpek furt sype jenom WAU WAU WAU :D

Zastavujeme před hotelem. No, pěkný. V Chinatownu. Týpek za recepcí striktní bez zájmu a 10x nám zopakuje že nesmíme kouřit. Dá nám podepsát papír že jako nebudeme kouřit a upozorňuje nás s vážností kata že pokoj nám vymění jen v případě že přijdeme reklamovat za míň jak 5 min.

Pokoj starej ale funkční, koupelna ujde. Du do sprchy. Teče vlažná. Zalezu dovnitř a řikam si, to odteče a pojede teplá. Tak se napatlam všim možnym a začne týct ledová. Betty vyráží na recepci kde jí týpek s výrazem ala poker face řekne ať přijde za 20min že ted nemá čas a at to necháme odtýct. Betty jde za 10min za nim zas páč furt ledárna. Týpek pokrčí ramenem a dál neřeší. No, tak my se teda otužujem protože nemám sil ani čas. Musíme spát ať můžem ráno vyrazit objevovat město.

Ráno vstáváme v 7 a v 8 vyrážíme do světa. Metrem. Vlastně nadzemkou, který je uplně boží. Připadam si jak v počítačový hře Mafia. Vystupujem na stanici Jackson, motáme se jak hovna pod splavem než najdem správnej směr na Skydeck. Lístky máme koupený předem, otevíraj za 4min ale už nás pouštěj dovnitř. Žádná fronta nic. Pecka. Kocháme se výhledem a fotíme jednu fotku zadruhou. Pěkný. Spousta lidí tam měla psycho z těch průhlednejch kousků a že tam nevlezou ale nic to neni. Prvně vám teda houpne trochu v žaludku ale jinak nic. A to se považuju za člověka, kterej se bojí vejšek.

Pokračujem ven a zkoumáme město,jdeme po downtown, Michigan av., kupujem šmuky v super krámě. Náramek a prstýnek. Nádhera. Kdyby to šlo, koupim tam minimálně půlku sortimentu. Pokračujeme po pobřeží a přecházíme do Navy Pier. Kolo nejezdí, je pod rekonstrukcí do léte 2016, sme přijely holt v čas.

Kocháme se výhledem a nasáváme čerstvej vzduch. Fouká studenej vítr tak se klidíme dál. Pokračujem do parku v fazoli, kde fotíme milion fotek a zas pokračujeme parkem k fontáně z úvodní znělky ženatý se závazky. K našemu štěstí se okolí fontány předělává a tak vidíme tak akorát bílej plot.

Hledáme metro na předměstí abysme našly Café Prague a daly si svíčkovou. Pro mě to znamenalo dát si svíčkovou po cca 4 letech (protože ze sojovýho mlíka nebo jinýho to prostě neuvaříte), pro Bětku to bylo asi po 9 měsících haha. Hodinová štreka metrem, busem a vystupujem skoro před Café Prague.

Vcházíme a zdravíme DOBRÝ DEN. Nic. Servírka nás levym okem zaregistuje ale nikdo se k nám nehrne, natož aby se někdo usmál nebo pozdravil nazpět. No, jdeme naproti baru a ptáme se kam si můžeme sednout páč vidímě všude rezervace. Meníčko se nám nese po 10minutách i když je obsazen jenom jeden stůl a servírek je tam asi 5 plus majitelka. Nevadí. Objednáváme po další dávce čekání. Naštěstí se nese pivo. Paštička s vekou, kulajda, svíčková se šesti. Dobrý to bylo. Něco bych tomu vytkla, ale za mě dobrý, až na ten personál.

Vracíme se zpátky do chinatownu kde se rozhodneme projít ještě pár obchodů. V pekárně kupuju jahodovej dort na ráno a pytel fortune cookies (žádnej bad luck anymore ani karma !)

Na hotelu se dem sprchovat a co ? zase ledová. Ráno to řikáme znudnýmu číňanovi na recepci už asi po pátý a dočkáme se pokrčení ramen a že se na to housekeeping podivá. Neřikáme nic a šmatláme si po svym. Je nám to jedno protože odjíždíme.

Vystupujem u fazole, protože nemam dost fotek a ted brzo ráno tam nebudou lidi. Fotky máme a jdem na kafe. Alžběta se platonicky zamiluje během 2minutové konverzace a já lovim wifi. Jsem out of data, again. Celej den bloumáme po městě jen tak, tam a zpátky a užíváme si krásnýho počasí hlavně bez větru.

K obědu si dáváme typickou deep dish pizzu neboli plněnou pizzu. Je to vlastně naruby, náplň je dole vč.sýra a nahoře je červená omáčka. Yummy.

Procházíme parkem podél jezera dolů k planetariu a akváriu.Dáváme si nap na trávě v parku a pomalu se pakujem zpátky na letiště.

Taky sem vám zapomněla říct, že jsme celej den honily poštovní schránku ale nikde žádná nebyla až 5min před odjezdem na letiště.

Na letišti si vychmátli Bětku, koho jinýho :-D a dělaly jí různý kontroly na výbušniny a pod.

Cesta proběhla hladce a já se v půl druhý ráno uložila do postele s vidinou 4,5hodin kvalitního spánku.

Jak mě Amerika změnila za 6 měsíců

Nedokážu říct jestli to co tu sepíšu je jen můj přirozenej vývoj osobnosti nebo je to tou Amerikou, řekla bych že od každýho něco. Zároveň se tu projeví asi i poznatky z běžnýho života.

1) upřímnost
Sem upřímná až to nekdy asi bolí.
Nestydim se říct svůj názor. Když svoje pocity/názory/myšlenky/poždavky/přání neřeknu nahlas tak je prostě nikdo nevyslyší a že by američani hrály na nějaký náznaky to teda ne. Musíte vše na férovku.
Jediný kdy si jedou hru na nějaký náznaky je tak možná tak ve vztazích ale v tom já se nevyznam a ani nechci. Slyšela sem, že je tu prej pravidlo že když s někym jdete na rande, tak i když bylo sebe lepší musíte 3 dny dělat mrtvou rybu a nepsat/nevolat nedejbože se znova scházet. Pak prej vzroste zájem o vás. Zkoušet to nebudu. Tak kdyby se někdo chystal dejte vědět jestli to funguje a já budu moudro šířit mezi randící kamarádky.

2) samostatnost
Neříkám že jsem nebyla samostaná v 26 letech než sem odjela sem, ale pořád sem měla jistotu že za mnou stojí maminka, tatínek, Andrea v práci a že když se mi něco nebude chtít/nebudu vědět tak jim prostě řeknu. Nechce se mi volat k doktorovi ? Mami objednej mě. Tady ? Neexistuje. Nikdo za mě do DMV nevolal aby mi zjistil jak kam proč na řidičák. Nikdo mi tady pod nos nic nestrkal. Od takovejch blbostí jak zapnout troubu, po to jak zařídit řidičák, jak se dohadovat s pojišťovnou když vás kasírujou 3x za urgent care apod.

3) mlčet je někdy zlato
Toto se trochu vylučuje s bodem 1. Nicméně někdy je prostě lepší se nepouštět do složitějších debat, kde víte že se stejně nedoberete závěru. Např. uprchlíci, vysvětlování že už nejsem Československo, že nejste z Ruska, že vaše jméno není Katerina a že fakt nejste z Mexika ano na tyhle všechny otázky jsem už rezignovala a raději mlčím a myslím si něco o prdeli.
Stejně jako s nikým nevyřešíme politickou situaci, ekonomiku, volby, náboženství - islám atd atd
Prostě mlčim, nebo prohlásim ať se daná osoba nezlobí ale že tohle je téma na který se odmítam bavít

4) řídím jako pražák
Nebojím se předjíždět, nebojím se jezdit z pruhu do pruhu, brzda, plyn jedem ... Troubím jako všichni ostatní tady, ale pořád poměrně s respektem.
Asi to dělá to silnější auto. Ale pozor ! speed limit téměř dodržuju +/- 5mph takže !

A to je zhruba všechno co mě momentálně napadlo. Pečlivě budu sledovat jak se moje osoba mění dál a budu podávat zprávy.

ty se ale máš !

edit. tohle mam rozepsáno dýl, takže fakta a datumy berte s rezervou ...

To je věta kterou teď (před dovolenou) slyším obden nebo jí čtu. Já se hrozně ráda podělim o to kam jedu a jak se těšim. Většina lidí ale za tim vidí jen to, že prostě sedim v Americe na prdeli a z nudy píchnu prstem do mapy, vemu pas a jedu. Největší dřinou by na tom pravděpodobně mělo bejt sbalit si fancy hadříky a heels do kufru. Bohužel, pravda je taková, že tu pracuju víc než sem kdy musela pracovat. Ne že bych si stěžovala. Já jsem ráda že jsem busy a jsem docela pyšná (?) že jsem si to dokázala zařídit a že se tu takhle mám. Jsem ráda když se vyspim 6-7hodin za den, 14hodin cca pracuju a ten zbytek přejíždim sem a tam. Ale pořád řikam, jsem ráda že se udržuju busy a nečumim do zdi nebo netrajdam po obchodech.

Popravdě mi na žití tady nic moc nechybí,občas trochu osobní svoboda protože se snažím respektovat rodinu a to, že auto není moje. I když nikdy nebyl problém ho někam vzít.

Všechno to cestování a cokoliv kolem je jen o tom jestli chcete nebo ne. Nedávno jsem s kamarádem vedla debatu o tom, jestli existuje Bůh (nebo cokoliv jinýho) kdo nám nalinkoval život a nebo jestli je to prostě osud kterej můžeme změnit svojí snahou ať už víc nebo míň. Já se přikláním k tomu, že když se chce tak všechno jde. Opravdu.

Já jsem o Americe nikdy uplně nesnila. Možná ve chvíli kdy jsem objevila seriál Sex ve městě a chtěla sem bydlet v NY a nikde jinde. Každopádně, před rokem a půl bych nikdy neřekla že se kdy podívám do Ameriky. A teď ? už 7 měsíců bydlím v hlavním městě USA. Jezdím si tu, chodím si tu, nakupuju, cestuju, pracuju, žiju. Kdyby mi někdo řekl že se jednou podivam do míst kam jsem se podívala a podívám nikdy bych mu nevěřila. Nebylo to nejjednodušší ale že by to bylo něco co bych nedokázala nebo bylo echt složitý si nemyslim. Musíte se prohrabat haldou papírů, přežit trochu nepohodlnosti. Čekat. Což pro mě bylo nejhorší.

Neříkejte že něco nejde, dokud jste to nezkusili. Když vás vyhoděj dveřma vraťte se oknem. Jasně, nejde to dycky. Ale vy si můžete říct - zkusil jsem to !

Pořád věřim v to, že když překročíte hranice svojí komfortní zony, vylezete z ulity a svojí denní rutiny je to to nejlepší co můžete udělat.

Narozeniny sucks

Minulý týden, hned první den po Spring break jsem měla narozeniny. Pro mě je to docela big deal. Jako uplně to nemusim slavit a pártyovat celej tejden (ale proc ne). Ale tak nějak uvítám větší pozornost a spontání výkřiky happy bday a prostě sem princezna, minimálně tejden.

No, v út ráno jsem přišla v 6 na směnu do kuchyně. Matka i Emily zahlásily "Happy birthday" a bylo po srandě. Tak sem se pustila do lunch boxů, myčky, snídaně pro Juli a jela si svoji rutinu. Pak čumim že na stole je obálka a na ní moje jméno (s přepsanym překlepem ale kdo by se divil, když se mě jsou schopný zeptat co je novýho v Československu, a to vás upozorňuju že oba byli v Praze).

Takže obálku jsem si rozbalila s Emily, 2minuty před tim než odešla ze školy. Přání a peníze. No, jako peníze dobrý koupim si co chci, ale zas na druhou stranu si s tim nikdo nedal moc práci a mě by snad potěšila víc kytka a muffin.

Naštěstí můj den zachránila Megan, ta mi dala kytku (tulipány <3 ), gift kartu do Targetu a přání. Druhej den sem dostala ještě cupcaky bez mlíka. pozn. VŠECHNY SEM JE SEŽRALA SAMA !

Večer jsme se náhodně sešly celá rodina a ptali se mě, kam chci na narozeninovou večeři že půjdem v neděli. Řekla jsem si Steakhouse nebo nějaký Mexiko. Vybrali restauraci u nás v Tysons. Pěkně drahou, ale all u can eat.

Nicméně, moc lidí z ČR o mě taky nezakoplo a dokonce mam pocit že nejlepší kámoška na mě taky zapomněla. Nikdo si mě nějak moc celej den nevšímal a nevěnoval mi zvýšenou pozornost kterou bych očekávala no. Shit happens...

Takže abych si udělala radost tak sem si koupila v Rossu dvoje boty, košily a jeste nejaky cajky, sečteno podrtrženo 85 v háji. Dorazila sem to v pátek kdy jsem čekala na buchty který měly dvě hodiny sekeru a objednala sem si Victorias Secret za 160 dolarů ale měla sem dvacku slevu, že jo. Teď ještě komu to budu ukazovat že jo. Sobě a možná tak sousedům když si nezatáhnu závěsy jako minule.

V neděli byla restaurace super. Kolem nás kroužili čísníci, na jehlách různý kusy masa a my na stolech měli takovou značku kterou jsme řikali jestli mají přibrzdit a uříznout nám kus nebo ne. Měli všechny stupně propečení. Byl tam i salátovej bar, přílohy, omáčky, dresingy. Výborný dezerty. Nikdo mi nezazpíval ale na lava cake bylo aspon happy bday a vyfotili nás a dali mi dvě fotky na památku. Celá večeře mi byla milejší než 100 dolarů v obálce.

Celej tejden sem protivná, můžu jenom hádat čim to je. Možností je víc ale snad prvně se tu objevila varianta že sem víc či míň homesic.