Můj rok se jisto jistě blíží ke konci.
Ještě před chvílí mi zbývalo 10 týdnů a dneska je to míň než měsíc. Při tomhle pomyšlení mi naskakuje husí kůže. Neumim si představit že se ze svýho pokoje sbalim a odjedu pryč. Žije se mi tu hezky. Nechci naposledy projet naší ulicí a řikat si jestli se sem ještě podivam. Nechci se loučit s Pusíkem a Sárou a nevědět kdy se zase uvidíme. Kdy půjdeme na kafe, kdy pojedeme na bláznivej výlet, kde se zaručeně něco posere jako dycky. Za 4 tejdny vstoupim do nový nejistoty. Jestli se mi tam bude líbit, jaký bude naše sousedství, jaká bude rodina, najdu si kamarádky, vydržim to další rok ?
V týhle situaci by mě měli asi podržet a podpořit kamarádi. O to hůř, když začnete mít pocit že žádný nemáte. Postupem času jsem se vytratila z jejich hledáčků a už málo kdo se ozve. Jasně, každej si řeší svoje, každej má jiný starosti. Ale zeptat se jak se člověk má, to už se dneska asi nedělá. Z Čech mi vlastně nepíše nikdo. Smutný, že jo?
Jedinej kdo se mnou zůstal v kontaktu, vlastně, už 10 let nás dělí pěkná dálka a teď ještě větší je Verča. Moje anglický holky. Tohle přátelství vzniklo tak šílenym způsobem, přežilo tolik věcí že mě utvrzuje v tom, že je fakt opravdový. Nedávno sem četla článek, že když přátelství přežije 7 let bude už navždycky pevný.
Uplně vidim, až přijedu do Čech, že po mě neštěkne ani pes. Těšim se na holky z práce. Zapaříme a podrbeme. Tim jedinym sem si jistá.
Tenhle blog dopisuju s odstupem několika dní. Měla jsem s holkama takovou debatu. Jsme tu vlastně uplně sami a přitom s někym pořád jsme. Ať už se obklopujeme host rodinou nebo kamaradkama nebo randetem a i přes to, jsme sami. Pokud už tu s nějakym chlapem randíte, víte že to asi nikam moc nepovede, protože vaše víza končí za xy měsíců, vdávat se nechcete, tak si řeknete že do toho nebudete tahat nějaký city a prostě se jen povezete na vlně a budete si užívat ten čas, kdy si nemusíte povídat o dětech, nedostatku peněz a poslouchat cizí stěžování. Jenže zákonitě, k tomu chlapovi přilnete o to víc, tim že nechcete, to že je tu člověk sám. A víte, že to pak bude bolet. A budeme zase sami. A budou tu ty kamradky co vam rikali: " ja ti to rikala".
(ted bych chtela vyvratit nejaky dojmy ze pisu o sobe, pisu obecne o mým postřehách o životě ap)
Já jsem to pocítila přesně dneska. Uvažuju o tom už několik dní. Někdy si prostě chcete popovídat s někym kdo vás zná víc jak pár měsíců, někdy prostě chcete zpátky domu ale přitom nemusíte bejt nutně home sick. Občas chcete mít vedle sebe někoho na koho se můžete upnout, s kym si povídat o blbostech a neřešit svět okolo. A přesto, jsme sami. A je to těžký. Někdy.
Poslední dny mě rozbrečí už uplně všechno. Od mladejch koloušků (jo ted myslim zvíře) u silnice, po zhruba předposlední kafe s kamaradkou Sárou. Mejm americkejm kamaradum dneska umřel pes. Bylo mu 14. I to mě rozbrečelo. Rozbrečelo mě i moje host dítě, který jede na tejden pryč.
No nevadí. To je život.
Chtěla bych jen všem těm debilům říct, že se tu nemáme dycky růžově, že to tak možná z našich IG a FB vypadá ale bohužel, i nám je někdy smutno, i nám někdy chybí něco i když nevíme co.
Ale někdy i tak chci bejt radši sama než s někym. Vlastně jako dneska.
Žádné komentáře:
Okomentovat