Jsem doma sotva pár hodin a už se mi stejská. Nesčetněkrát jsem měla na krajíčku nebo slzela celou cestu, protože mi děti poslaly snapchat, nebo sem si vzpomněla na Ivetku nebo někoho dalšího.
Cesta do Baltimoru byla klasika - traffic. GPS nás vzala pěkně přes celej national mall, kolem všech monumentů, jako naschvál. Bylo zvláštní pozorovat ty lidi - turisty jak se prochází v parném dnu (35C, 85% vlhkost), všechno si fotí a vy víte, že jste tu doma, i když jste tu naposled. Že nejste turista, že ty místa znáte, tak dobře, jako starý prochozený tenisky co je mi furt líto vyhodit. I teď když to píšu tak bulim a to ještě před pár měsícema bych vám řekla ať do DC nejezdíte, že tam není o co stát.
Na letišti jsme zvlážily kufr, no skoro 29kg... vyhodila sem maple sirupy, holt smůla nebudou palačinky s maple sirupem. Vyhazuju sladkosti a nějaky stary hadry, holt je pošlu přes poláky. Kufr ukazuje na stojáka něco přes 23kg, to projde. Příruční má asi 12kg ač je povoleno 6kg ale to přece nikdo neváží. Kabelka narvaná notebookem k prasknutí. No nevadí.
U check in mi bába říká, že je kufr moc těžkej, najednou ukazuje 24,7kg ... Obrátí se na kolegu - takovej mladej tlouštík, jestli je to ok. Kolega se na mě podívá, já zamrkám řasama, vykoulim modrý oči a udělam provinilej úsměv, pán mávne rukou a prej že ok. No tak prej že zvážíme carry on. No to si dělá pr***, to se mi nikdy nestalo ... ok ... prej no to máte taky težký ... povoleno je 6kg, řikam že už to přebalovat nebudu. Pani kouká na kabelku. PAk na ivet jak má 3 igelitky mejch věcí. Prej: to si sebou neberete ze ne ? Řikam ne, to je to co sem vyhazela. PRej tak ok ... a nechala mě jít uff...
Loučíme se, bulim. Ivet se jen lesknou oči. Jen co se otočí, já se uklidnim a ona mi posílá ubulený selfíčko. Takže tam stojim v řadě na sekurity a slzim... Všechno projde v pohodě. Letadlo 25min zpozdeni. Pohoda, furt stíhám spoj ve Frankfurtu. Ok, po 40min letadlo furt nikde. Začínám proklínat půlku německa. Po hodině a pár minutách nenávidim celou Evropu, svoje kufry a lítání.
Naloďujeme se. Moje sedadlo je 43C. Super, u záchodů, v uličce, paráda. Mlaďoch vedle mě se ptá, jestli si nevyměnim místo aby si k němu mohl sednout jeho brácha. S poker face mu sděluju že už sem se tak zabydlela (tzn.vyndala všechny krámy do kapsy předemnou, zvedla kufr do poličky a narvala kabelku pod sedadlo přede mnou) že fakt ne ! Volaj si a sdělujou si že si nikdo nechce prohodit místo. Hoch to za 5 min zkouší znova a jde na to takticky, je to místo u exitu, extra místo pro nohy. Řikam, no tos měl říct hned, vem mi kufr a jdeme, já to tahat nebudu. Kufr se ale nikam k mýmu novýmu místu nevejde, takže zůstává vzadu, kabelku musim dát taky nahoru, páč sem u exitu. Takhle výměna mě začíná srát ještě dřív než si sednu do nový sedačky. Dochází mi, že ve Frankfurtu musim bleskově vystřelit dozadu do letadla pro carry on a pak posbirat kabelku a rvat se dopředu.
Let docela v pohodě. Jídlo děsný. Zima strašná. Deka málo teplá. Donesli nám večeři. Já věděla, že si mám objednat menu dairy free, ale holt sem byla líná a nechtělo se mi platit že jo... Takže těstoviny se sýrovou omáčkou roznimrám a sním jen ty, kterejch se sýr nedotknul, následuje dezert - buchta s cream cheese, to ani neotevírám. Bulka s máslem a čedarem. Vše zvlášť. Řikam si, tak jo, rozříznu tu bulku a namažu ji máslem, to mě nezabije. Bulka je jak na strouhanku. Zlomim plastovej nůž v momentě kdy ho zapíchnu do tý housky nebo co to je. Paní vedle mě vybuchne smíchy a nůž odletí neznámo kam. No nevadí. Následně se s mojí spolusedící snažíme dostat do balení sýra což se prostě nedaří a nedaří tak jí nabízím můj, kterej naštěstí rozbalíme. Následuje pidi coleslaw salat kterej je poměrně chutnej a rye chleba ten byl dobrej. Dostáváme flašku vody ani nevim kdy, jen vim, že se mi ocitla v kapse před sedačkou a taky někdo zhasnul to světlo nademnou. Usínám a sem v polospánku asi tři hodiny, pořád se hlídám abych nespadla hlavou na rameno tý pani vedle a nebo abych nespala s otevřenou pusou což dělam výhradně v letadle a taky pěkně slintam (zdravim spolucestujícího do Bostonu a taky Chicaga)
Následovala snídaně, opět bulka, máslo, džem, sýr, šunka, pár plátků ananasu s melounem. Vzpomenu si na emily a bulim si do snídaně. Nůž nelámu, radši bulku ukusuju než abych se ji snažila rozříznout. Mam zmrzlej nos a omrzliny prvního stupně na rukách, hádám. Nechápu ty ženský v žabkách a letních šatech, fakt ne.
Na letu je hodně dětí a naprosto mě dojímá když je matky/otcové vemou na procházku přes celý letadlo aby probudili co nejvíc lidí.
Ve Frankfurtu sprintuju pro kufr, je dál než sem si myslela ale poměrně rychle se proboxuju zase dopředu pro kabelku. Dobrej nápad, dobrej plán. Myslim že mě ty lidi nenáviděj. Cestou z letadla vidim ten mrdník, už chápu proč trvá tak dlouho to letadlo uklidit, tohle sem fakt jeste neviděla. Prasata ty lidi fakt.
Na ploše nás nabírá autobus a jedeme na vyhlídkovou jízdu přes všechny terminály. V letadli hlásili že můj let má novou gate, jedeme kolem ní busem, modlim se aby brzo zastavil a já nemusela běžet daleko. Mam míň než hodinu. Vystupujeme na terminálu C, já letím z A. Pecka. musím skrz security, wtf?! Následně přes další kontrolu a do jinýho terminálu. Procházím znova security a jako naschvál, když mi zbejvá 20minut do odletu si vychmátnou můj kufr i kabelku. PRosim celníka, zda to můžeme udělat rychle, pac mi jinak uletí letadlo a já už prošla security v usa a tohle je connecting flight. Pán chce otevřít carry on. Rozepínám zip a řikam že víc to otevírat nehodlam, že je to mess a jestli to otevře tak si to zpátky zavře, páč ja na tom kufru odmítám zase ležet aby šel zapnout. Pán řekne že ok že to vidět nechce a hrabe se v kabelce, řikam je tam krem, tampony, notebook, nic moc, pár prášků. můžu jít ? Pán už mě má plný zuby a vidí, že budu pokračovat v mluvení dokud mi kabelu nedá. Podá mi jí a řekne good luck. Běžim terminálem a dobíhám k přepážce, která je uplně jiná než hlásili v letadle, ale ušetřilo mi to pár km v halách letiště. Z gate 60 na gate 13. Pro jistotu se ptám jestli jsem dobře. Prej jo. Pani mi nabízí 215 euro kdyz dobrovolne prejdu na odpolední let. Rikam NO WAY ! Nesnášim overbooking. Kokoti.
Let má klasicky sekeru, takže sem se hnala zbytečně. V hale vidim skupinku čechů v krásných olympijských oblečcích, včetně apartních žlutých, červených i modrých kloboučků a celá ta krása je zakončená sandály ze stejné kolekce včetně bílých ponožek. Krása střídá nádheru a já si neodpouštím komentář, že už jsem vážně skoro doma.
Jen co nás zase narvaly do autobusu, kterym jsme jely asi 20min pres cely letiste vedem s random pánem diskuzi jestli do té prahy nejedeme náhradním spojem - busem. Naštěstí se objevuje letadlo značky Lufthansa a my můžeme nastoupit. Usínám a ani nevim že sme vzlítli. Tím pádem nedostanu ani bagetu, ani napít. No nevadí že jo. Němec důchodoveho věku se neustále otáčí, vrtí a mele. Mění si bagetu s ostatními pasažéry a naklání se přes můj klín k okénku. Naštěstí už klesáme a přistáváme.
Je krásně vidět celá Praha. Hrad, Karlův most, Žižkovskej vysílač, všechno. Chce se mi tleskat radostí.
Na letišti můj kufr vyjede poměrně brzo. Okoukávám customs, no jdou tam po každym a je jich tam celkem dost Jeden si to štráduje ke mě. Čumim do země. Tady mrkání nepomůže, dělam že nejsem. A tato taktika vyšla. Ufff ...
Konečně doma !
Žádné komentáře:
Okomentovat