Je vážně mým cílem šplhat nahoru ? A proč ? Stojí to za to ? Není na to ještě dost času ? Začít můžu vždycky, můžu navázat kde jsem skončila. Jde jen o to, jak těch 13 měsíců využiju a jak je zúročím.
Je to čistě na mě a mém rozhodnutí. Buď si budu drbat hlavu a poslouchat "já to říkala" a nebo si poklepu na ramene a řeknu si: seš dobrá ! dalas to !
A tak jsem matchla, elektronicky to podepsala a bylo.
Překvapivě - nic se nezměnilo. Pocity, emoce, nic ... Jen mi asi spadl kámen ze srdce že nemusím sprintovat domů kůli skypům, stresovat se jestli to klapne nebo ne.
Moje host family vypadá dobře.
Z celkového počtu 16. Jsem vybrala rodinu z McLean z Virginie. Autem do DC cca 25min. Rodiče právníci. Holky 12 a 15let. V podstatě jde jen o to na ně dohlížet a udělat večeře. Auto 24/7 - minimálně do prosince kdy si starší holka bude dělat řidičák. No modlim se abysme se pak o auto nepraly a nebo abych zažila něco jako v MTV "my sweet 16" a holka dostene vlastní cabrio.. nebylo by to špatný.
Vůbec nechápu agenturu, jako spojení z NY do DC mi vybrali autobus. No super, 33kg kufrů, kabelka, noťas a jeď busem. Pecka. Jestli to dobře chápu mám tam asi 5 přestupů. Taky bezva. Myslim že tam nikdy nedojedu.
Možná že mi to pořád nedochází že za 4 měsíce přesně odlítám pryč. Asi je to tím, že o tom se mnou nikdo nemluví nahlas. Emoce nemůžou ven, držím je pod pokličkou.
Kdyz sem si v nedeli po celodenním výletu zapla konečně mail a četla a četla rozbrečela jsem se že si mě rodina vybrala. Spadl mi kámen ze srdce. To je jediný pocit co z toho mám.
Žádné komentáře:
Okomentovat