Zkusím začít od začátku, minulej tejden sem byla v noci na Sněžce s rodinou a na tenhle týden se to plánovala s pracovním kolektivem. Dva lidi odpadli, tak jeli náhradníci. Holt s náma makaj lemry líný. Vše jsem měla na starosti já, trochu debilní domluva s ubytováním ale nakonec dobrý. V sobotu po práci se s lehkým zpožděním (naše klasika) vyjelo směr Pec pod Sněžkou.
Večeře nebyla žádná hitparáda, tak jsme se rovnou přesunuli ven kde jsme si dali něco z našich zásob (kola+rum). Začínalo hřmít a pršet. Norové (yr.no) mají počasí spočítaný na minutu přesně. V noci chcát nemá. Uff. Následně jsem rozdala dárkový tašky, pro každýho člena týmu sem si připravila dárek - tatranku, pitíčko a tričko s americkou vlajkou. Na šéfa kterej má dva metry jsem teda větší než xxl nesehnala, takže to měl trochu těsný, ale na společný fotce nám to sluší všem !
V 9 se šlo pěkně spát, budík nastaven na 2:00, raději vyjdeme dřív, ať stíháme. Jenže, mě už od večera bolí břicho, křeče a tak.. Tenký střevo nechce spát... Nedočkavě čekám až padne aspon 1:15 ať můžu vstávat, protože už mě nebaví čumět do zdi. Vstáváme, oblíkáme se, snídáme. Zbytek bagety z benzínky a redbull. Střeva stále nic moc. Na chatě ze mě nic nevypadne, tak jdu na čerstvej vzduch. Furt se uklidňuju že to přejde. Před chatu vyjde šéf. Venku kolem 10C a on má na sobě kraťasy a tričko s krátkym. No potěš.
Vycházíme, jdu poslední. Nadávám. Ženou jak magoři - máme čas. Bolí mě břicho, čekám jestli se pobliju nebo ne. Za Obřím dolem přichází druhý ostřejší stoupání a já začínám mít dost. Odpočívám a říkám si jeslti to má cenu. Po 3km na to seru, svěřuju GoPro Majklovi, půjčuju hiking sticks a s šajnovou jdu zpět k chatě. Ve tmě, sama, lesem. Bojovka. Nebojim se.
Dojdu na chatu a usním zkroucená v křečích v koupelně. Horká sprcha trochu pomůže.
Mám hlad, ale neni to dobrej nápad jíst. Tak jdu spát.
V 7:30 se vrací výprava na chatu. Jdem na snídani. Tentokrát míchaný vajíčka - ty si teda nedám. Snídám rohlík a šunku. Bez másla. Jak jinak.
Odpočíváme na pokoji, balíme v 10 vyrážíme někam za Prahu. Na řadě je Tepfaktor alias česká pevnost Boyard. Rozcvičujem se. Nahlašujeme název našeho týmu - KOZÍ HORY Z KUTNÝ HORY. Bojový pokřik - go kozy go, mé mé mé :-D
Pirát nám vysvětluje o co go a co kam a k čemu. Jdem do první místnosti, parádička, padám po zavěšení na první pneu. No nic, jdem dál. Něco se nám daří, něco méně. Oblíbené disciplíny za sílu nedávám. Vcházíme do místnosti s téměř kolmou zdí, kterou máme vyběhnou všechny 4. Zkouším to jednou, nic. Zkouším to podruhý, holky se mi snaží pomoc ale stejně zklouzávám zpět, jdu po hlavě a kolenou, jenže dole na žíněnkách ztrácím balanc a padám na kolena, naneštěstí tak blbě, že padám do místa kde končí žíněnky a začíná dřevěnej práh o kterej si mrdnu do hlavy. Au, ležim a kontroluju zda sem v jednom kuse. Sem. Zvedám se, bolí mě hlava, zápěstí a koleno. Na hlavě boule. Markéta zjišťuje že mi chčije z hlavy krev. Směju se, brečim, potim se. Jdem najít nějakýho zdravotníka. dostávám na hlavu dezinfekci a je mi nabízen led. Dáváme pauzu na pití a za chvíli jdem hrát dál, se přeci neposeru.
Po dvou hodinách odcházíme durch mokrý, spocený, uplně hotový a taky domlácený.
Tentokrát jsem vůbec nebyla fifna, ale šla jsem do toho. Zlomený nehty mě mrzej jako jediný, modřiny zmizej a hlava se zahojí.
Byla to pecka, takovej víkend by mohl bejt každej víkend :-D
Sem zničená jak Hirošima, ale vim, že tuhle jízdu si budu pamatovat hodně dlouho.
Žádné komentáře:
Okomentovat